Tarantule / Uvězněná paměť

Tarantule a Uvězněná paměť jsou dvě samostatné povídky. Jedna zvrácenější než ta druhá. Detektivní a zároveň psycho-dramatické příběhy točící se kolem tématu pomsty. Kam až je člověk ochotný zajít, když mu sáhnou na to, na čem mu v životě záleží. Drsné, neuvěřitelné a napínavé až do konce. Tohle prostě nevymyslíš. Pro mě velmi příjemné překvapení, i když ujeté.

Dva velmi dobře napsané silné příběhy, z obou se dělá trochu špatně, ale nutí čtenáře ve čtení pokračovat, i když má obavu, co se stane na další straně. Doporučuji

Zatím jsem četla jen první půlku, Tarantuli. Film jsem neviděla, ale někdo mi vyspoileroval pointu, což mě docela mrzelo. Když nevíte asi to musí být hodně překvapivý zvrat.
Povídka se mi líbila, je výborně napsaná a je fajn že tam vlastně nikdo není normální a všichni jsou svým způsobem pomatený úchylové.

Žádné kladné postavy, jen úchylové a zoufalci.
Aspoň není komu nadržovat. Že, Pottře?
Tarantule lepší než film....už zase. Skoro jako by spisovatel byl skutečný umělec a režisér látač snobské podívané.
Uvězněná paměť taky skvělá, zatím nezfilmovaná. Producenti nějak neslyší na obsahy, za které by vás google roboti zabanovali nadosmrti + vaši rodinu a region.
Výborný pohled na vybočení z normality. A vybočení z normality je tak lidské! A tak časté! Řekl bych skoro: normální.

to bylo drsné.. a moc dobré.

Uvězněná paměť se oproti Tarantuly drží víc při zemi, děj není tak moc překombinovaný a základní souvislosti dojdou čtenáři poměrně rychle, pročež je orientace v motivacích mnohem snadnější. A přestože se v závěru nekrčí šokující odhalení, vyprávění rozhodně nepostrádá strhující atmosféru. Slabinu vidím pouze v opětovně nesympatických postavách. Psychotik vedle psychotika, každému jde o ovládnutí někoho jiného, přičemž morální zábrany jsou jen abstraktním pojmem. Docent Chocholoušek by se tetelil radostí. V jeden moment to sklouzne až k morbidní grotesce, jestli vás tedy užije na seriály typu Království Larse von Triera. Zklamáním pro mě pak bylo finální rozuzlení, na kterém se podepsala ruka chaosu a jež dělá - ať už úmyslně nebo ne - z přivolaných vyšetřovatelů očividné nekňuby. Ale možná mám jen příliš optimistické představy o tom, jak funguje francouzská kriminální policie. Navíc autorovi nelze vytknout, že by opomněl každému z aktérů poctivě naložit, co si zaslouží. Takže dobrý.

Přestože je Tarantule plná nepříjemného sexuálního zneužívání, v závěru vše získá své opodstatnění, takže nemůžete Thierryho Jonqueta obvinit z cíleného útoku na čtenářovu mravopočestnost, jež by měl za úkol pouze šokovat. Pro mě vlastně jedinou vadou na kráse celého vyprávění byla nepřirozená shoda okolností, která po letech odloučení svedla náhodně dohromady dvě ústřední postavy. Jinak ale perfektní schizofrenní thriller, v němž prakticky nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá a každá z postav má k titulu sympaťáka roku stejně daleko, jako černá k bílé. Těžko tak komukoli fandit, ale jak už jsem poznamenal prve, všemu se na konci dostane oprávnění. Osobně musím před autorem smeknout, jakým způsobem se mu zdařilo mě na malém prostoru opakovaně překvapovat novými úhly pohledu, kteréžto průběžně měnily veškeré moje představy o zápletce. A to novela od začátku budí dojem, že nepůjde o nic komplikovanějšího, než že jedna sadomasochistická dvojice hledá hranice svého vztahu.

Kniha se mi líbila ,u druhého příběhu jsem se nasmála.

Líbilo. Ta druhá povídka mi přišla maličko překombinovaná, ale nevadí.

Tak to byla jízda, moc se mi do knížky nechtělo, dlouho ležela v knihovně, ale jak jsem se do ní pustila, už jsem neodešla. Každý řádek využitý, žádné zbytečné tlachání, všechna čest. První příběh byl o malinko lepší, hned po dočtení jsem musela zhlédnout i film Kůže, kterou nosím - taky bomba.

Wau...

Takže fakt dobrý!!!! Nanápadná kniha, která klame tělem :-). . za mě brilantně popsané pocity z pohledu několika aktérů a ten dějový spád vám zkrátka nedovolí knihu odložit. (takže se těším, až se zase vyspím :-)))). . . Všechno zapadne a žádná pasáž není zbytečná. Jsou to šokují, "neučasené", strhující a smutné příběhy. . . ( a nějak jsem doufala, že i ty dva příběhy budou mít spojitost .. . ).. už se těším na filmovou vezri,. . a to jsem si slíbila, že si po přečtení Maniaka dám lehčí žánr. . . . :-)

Tato kniha mě naprosto dostala. Půjčila jsem si jí, protože mě zajímala předloha filmu Kůže kterou nosím od Almodóvara... Film úžasný a šokující, ovšem Tarantule je naprosto skvělá, rovněž šokující, ale alespoň pro mě pravděpodobnější než film... Stejně tak Uvězněná paměť rozhodně stojí za přečtení - mě jen mrzelo, jak dopadla Cynthia...Prostě jsem jí držela palce...

Takové trochu "ujeté" detektivky s psychologickým podtextem. Hodně napínavé, přečteno jedním dechem.

Ani nevím jak se ke mně tahle kniha dostala, ležela mi už delší dobu v takovém tom sloupečku knih, jaký někteří knihomolové vytváří a který by klidně snesl označení "železná zásoba", a na tu teď došlo. Nevěděl jsem o knize nebo o autorovi vúbec nic a zpočátku jsem se cítil zmateně jak lesní včela na mýtině, ale pokračoval jsem, snad díky tomu, že to bylo dobře napsané, zajímavé a moje zvědavost rostla s každou stránkou. Pak se všechny ty dějové střípky a nitky začaly proplétat a já byl lapen jako komár v pavoučí síti, vydán na pospas tomu grandióznímu konci. Geniální.
Druhá novela (uvězněná paměť), byla o trošku slabší ale pořád dostatečně dobrá.
Je velká škoda, že tato kniha je jediné autorovo dílo (pokud je mi známo), které bylo přeloženo do češtiny.

Tak tyhle příběhy mě dostaly. Byla jsem znechucená, překvapená a vyvedená z míry. Přesně tohle od takových knížek očekávám a při tomhle čtení se mi všeho dostalo na 100%. Jsem velice ráda, že jsem na knihu narazila a mohla si ji přečíst. Mohu jen doporučit.

Pokud někdo zná obdobné tituly, mohl by mi dát vědět třeba do zpráv? :)

Bez obalu se přiznám, že knihu jsem si koupila proto, že 1) Kůže, kterou nosím a za 2) stála padesát korun. Ale koupila bych si ji i tak.

První povídka, Tarantule, je skvělý psychologický thriller s mrazivým námětem, který se mi velmi líbil. Jenže mně trochu zklamala. Nejde ani tak o to, že jsem čekala, že bude mít víc společného s filmovou adaptací, jen jsem myslela, že bude zápletka a peripetie víc rozvedené a mrzelo mě, že nebyly víc rozvedeny myšlenkové pochody Evy. Ten konec se mi prostě nelíbil a neseděl mi k tomu... Takové milosrdenství po takové krutosti? To ani nezavánělo ironií a absurditou.

Druhá povídka (spíš detektivní) mi ovšem vyrazila dech. Byla geniální. Ten námět, ta střídavá introspektivní narace, emoce, zápletka, dějové obraty, no úžasné... Člověk nevěděl, zda vůbec postavám věřit, jestli si nenalhávají taky sobě... Musím říct, že stylem a námětem mi to připomnělo Chucka Palahniuka, zajímalo by mě, jestli se Jonquetem neinspiroval. Ale může to být náhoda, to se stává.

Autorův styl je trefně chladný, střídmý a nekompromisní, dokáže vybudovat napětí a tajit pointu až do překvapivého konce. To měly obě povídky společné - zajímalo by mě, zda autor tento svůj styl i měnil, jestli ne, byla by to trochu škoda, protože ač je čtivý a netradiční, po více stejně napsaných dílech by to už ztratilo svůj lest a originalitu.

Sháním informace na webu jestli ta kniha je výmysl nebo je na tom kousek pravdy. Je to příšerně děsivé (pokud je to podle pravdy).
Jinak se to dobře čte, ale je fakt, že člověk u toho musí dávat pozor a přemýšlet.

Znepokojivé a miestami až nechutne opísané detaily.Na jednu stranu sa bojíte a na druhú sa pohoršujete.Pasujem to za najznepojivejšiu knihu,akú som kedy čítala.Určite ale môžem povedať jedno geniálne napísané.