Synové velké medvědice

12.06.2023

Podobně jako u J. F. Coopera je i tenhle román rozhodně realističtější a zajímavější, než knihy, ve kterých jsou lidé i jejich vztahy černobílé, tedy dokonalí indiáni a perfidní a zákeřní běloši. Už v mládí jsem tuhle knihu chápal jako střet civilizací.

To, co mě překvapilo, bylo ono vědomé rozhodnutí, kdy se Tokaíto se svojí částí kmene rozhodne pro odchod do Kanady, ale s tím, že se přizpůsobí civilizaci a začnou chovat "strakaté" bizony (tohle mě v mládí fascinovalo, kdykoliv někde vidím krávy, vybaví se mi tohle označení) a pěstovat obilí (ano, něco jako kukuřice). Ale jako svobodní lidé a na vlastní půdě jako důsledek vědomého a svobodného rozhodnutí a aktivní nalezení východiska ze situace, kdy si mohli vybrat mezi "dotovaným" nicneděláním v rezervaci a vzpomínáním na "lepší" a "slavné" časy. Kniha je samozřejmě psaná pro mládež, ale není ani manipulativní, ani jednoznačně zaměřená. Zaujalo mě i ono utkání v pozemním hokeji (nebo to byl ve skutečnosti lacross, který je pokládán za indiánský sport?), který ale posloužil k odvedení pozornosti vojáků.

Kvalita knihy je dána asi i tím, že autorka toho na rozdíl od jiných spisovatelů o Indiánech věděla hodně - její zaměření na starověké Řecko a severoamerické Indiány na Humboltově univerzitě i mimo ní je víc než pozoruhodné. A vlastně pozoruhodný byl i její celý život a kariera. A to přes její členství v SED a fakt, že by ji bylo možné pokládat za "člověka" východoněmeckého režimu. Nakonec její postupné vystřízlivění po maďarských událostech je toho více než jasným důkazem, stejně jako v případě jejího manžela.

Kniha rozhodně stojí za přečtení, je akční a dramatická. Na druhou stranu právě to, co jsem psal na začátku, kromě oné prvoplánové atraktivnosti vás autorka přiměje k přemýšlení o věcech z jiných úhlů pohledu. A rozhodně ne tendenčně.

A právě stejně jako je kniha dodnes dobrá, tak všechny varuji před byť jen nápadem shlédnout stejnojmenný východoněmecký "western", které se podstatě knihy nepřiblížil ani náhodou.