Spasený svetlom

27.10.2022

Jedna z těch čtyř hvězdiček je za upřímnost autora. Opravdu věřím, že to zažil a že to pravdivě sepsal. To, že zážitek Jednoty nedokázal úplně přesně popsat, docela chápu. Nedokázali to větší duchovní borci. Slova jsou prostě nedostatečným nástrojem a možná ještě dozrávaly různé potenciály, kdo ví.

Vykládám si to tak, že většina z nás má na očích klapky. Někdy jsou jako ty, které chrání v polárních krajích před světlem, jiné jako ty, které nosí koně na ulicích. Většina z nás má ty klapky připevněné na celý život. Málokomu se výhled rozšíří, ale pak jsou opravdu vidět mnohé věci, jak můžu dosvědčit, a to nejsem žádné eso.

Moji bližní a přátelé ten příběh znají. Cítil jsem se zdráv a plný sil a měl jsem nepříjemnou vizi bolestivé, život ohrožující nemoci (obraz plus šílenou bolest na příslušných místech). Vnitřní hlas mě s nemocí seznamoval a časově ji určil. Pochopitelně jsem tomu ani trochu nevěřil. Dokud se to za tři měsíce nevyplnilo. Přežil jsem a byl jsem nucen uvěřit. Možná až příliš, protože před druhou život ohrožující nemocí jsem už varován nebyl. Nicméně jsem opět přežil a teď se bojím, co se stane potřetí. (Od té doby věřím, že čas je umělý konstrukt. Neexistuje. Všechno je Jednota, něco jako všechny dílky pomeranče pohromadě. Jenže my běžně vidíme jenom ten jediný dílek a navíc jenom po kousíčkách.)

Dodnes se musím smát, když jsem se vnitřního hlasu ptal, co se stane po roce 2020. (Už jsem chápal, že ví leccos, možná i všechno.) Nechtěl mi to prozradit a jenom opakovaně, lehce potměšile říkal: "Nebude se ti to líbit." Opravdu se tomu musím pokaždé smát, když si na to vzpomenu. Pochopitelně měl pravdu, a to daleko větší, než bych si tenkrát dovedl představit. (:-))