Souboj
Alexandr Ivanovič Kuprin
Nejvýznamnější dílo předního ruského spisovatele z konce 19. a počátku 20. století vyšlo poprvé r. 1905, ve dnech katastrofální porážky carského Ruska ve válce s Japonskem. Děj se odehrává v zapadlém garnisonním městečku, kde carská posádka prožívá ubíjejíci nudu vojenského života. Hrdina románu, důstojník Romašov, si uvědomuje nesmyslnost vojenského drilu a snaží se z počátku najít ke svým podřízeným lidštější vztah; nemá však dosti síly ke vzpouře... - Spisovatel vyslovil v románě nenávist a odpor k nadutým, nevzdělaným a bezcitným důstojníkům i soucit s jejich ponižovanými a mučenými oběťmi, jako jsou Tatar Šarafudtinov nebo prosťáček Chlebnikov, dohnaný na pokraj sebevraždy. Otřásající obraz vojenského života vytvořil Kuprin na podkladě vlastních zkušeností a zážitků, jež získal v mládí, kdy jako absolvent kadetní školy sloužil několik let v carské armádě.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1957 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Pojedinok , 1905
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1968 |  Jáma |
| 1957 |  Souboj |
| 1986 | Starosvětské lásky |
| 1983 | Pejskové a hafani |
| 1988 | Perla v ebenu |
Rozjezd příběhu je pomalý, ale tak to v knihách z počátku 20. století většinou je. Autor dokonale vystihuje atmosféru provinčního ruského městečka, v němž se usídlil vojenský pluk a kde probíhají vojenská cvičení. Atmosféra je veskrze nudná, pokud jde o čas mezi cvičením, lze jej vyplnit pitím a hraním karet v důstojnickém klubu, bloumáním po městě, návštěvou veřejného domu či tajným docházením za ženou důstojníka do některého soukromého domu. Zábava, která by byla neškodná a nezavdávala by příčiny ke klevetám, rvačkám či vyzvání na souboj, jako např. četba, je většinou považována za něco až podivínského.
V prvních ca 2/3 knihy jsem si často připomínala Stendhalův román Lucien Leuwen, kde byla nudná atmosféra malého města s vojenskou posádkou vykreslena podobně mistrně - až tak, že té nudě propadne i čtenář. Stejně jako u Luciena Leuwena se i v Kuprinově románu Souboj setkáváme s mladým hrdinou, který tápe, dělá chyby, a váhá, zda se má "chovat správně" podle svého svědomí, anebo tak, aby nerozčiloval své velitele - jedno s druhým je totiž neslučitelné. Hlavní hrdina románu Souboj podporučík Romašov je nejen rozpolcený, ale i obrýlený, neohrabaný a stydlivý. Prostě citlivý mladík – a také ukázkový outsider - který se však překvapivě neváhá (alespoň občas) zastat slabších. Často přemýšlí, proč se vlastně lidé zabíjejí, proč existují armády a co on sám v ní vůbec dělá...
Příběh bohužel končí tragicky, i když z pohledu armády šlo o všední záležitost. Zasáhl mě rozhovor Romašova s moudrým alkoholikem Nazanským v závěru knihy; Nazanskij Romašova nabádá k odchodu z armády a jeho řeč je plná vášnivých emocí, např.: "... Ale vykrmená, důležitá a tupá opice sedící v kočáře, s cetkami na tučném panděru, nikdy nepochopí hrdé kouzlo svobody, nezakusí radost z inspirace, nerozpláče se sladkými slzami dojetí při pohledu na to, jak se na jívové větvičce stříbří prachově jemné kočičky".
Autor při psaní románu vycházel z vlastní zkušenosti – více než tři roky sloužil v carské armádě a byl svědkem nelidské krutosti, kterých se důstojníci dopouštěli na obyčejných vojínech.
Nesnesitelná krutost je podhoubím pro revoluce, od které si lid mnoho slibuje – a často se zdá, že opravdu bude lépe... zpravidla to ale není tak docela pravda, protože lidé se mávnutím kouzelného proutku nemění... Zajímavý byl vývoj autorových postojů během života, zejména po VŘSR, kdy emigroval do Francie, na sklonku života se však vrátil zpět do Ruska. Láká mě přečíst si od něj ještě něco z pozdější doby a podívat se, jak se změna autorových názorů odrazila v jeho tvorbě.