Skořicové krámy (15 povídek)

Skořicové krámy (15 povídek) https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161907/bmid_skoricove-kramy-lnT-161907.jpg 4 85 85
Koupit Koupit eknihu Antikvariát

Povídkový cyklus představitele polské avantgardní prózy meziválečného období, objeveného až v druhé polovině našeho století a právem řazeného po bok Franze Kafky. „Chtěl bych bydlet v Drohobyči. Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl.“ Bohumil Hrabal

Literatura světová Povídky
Vydáno: , Dauphin
Originální název:

Sklepy cynamonowe , 1934


více info...

Komentáře 24

Recenze 1

Hvězdičky 85

Přidat komentář
Atuin
11.10.2013 5 z 5
Atuin

Takový text mě nemůže nikdy urazit, jakmile se slova přetavují v
jakousi živoucí nutnost, kdy dostávají figury a tvar jakoby jimi lomcovala horečka
a dostala se jim na samou kost a přitom motto by mohlo být Některé bitvy se vybojovat
nedají. Je v tom provokace štěstí a smutku, které se spolu sebou nesou pospolu ani na
chvilku se neopuští. Je v tom i kousek lhostejnosti.Je to nepostižitelné.
Realita vysvlečená k nepoznatelnosti, neodkládná chronická potřeba pospojovat články
života s článkem smrti.
Dát tomu všemu jméno nic neznamená, v porovnáním co to je. Neovlivnitelná mysl ztracená v struktuře tak neobvyklé že je nedohledatelná.

cessy
14.05.2013 4 z 5
cessy

Odkedy si pamätám, vždy som najviac inklinovala k magickému realizmu. Mám rada texty v ktorých sa realita mieša s iracionálnym, nadzmyslovým, magickým, preto ma prirodzene zaujímal aj poľský autor Bruno Schulz, ktorý je zaraďovaný do medzivojnovej avantgardnej prózy. Magický realizmus to síce celkom nie je, ale nemá k nemu ďaleko. V SKOŘICOVÝCH KRÁMOCH i v SANATORIU NA VĚČNOSTI je prepojenie reálneho a snového miestami tak bravúrne, že som sa sama niekedy doslova strácala v texte a nevedela som kde sa končí hranica medzi realitou a začína sa fikcia.

Oba poviedkové cykly na seba tématicky úzko nadväzujú, sú zmesou autorových nežných, veľmi citových spomienok na prevažne šťastné, ale aj smutné detstvo naplnené pocitom samoty, nepochopenia, strachu a bizardných, imaginárnych výjavov presahujúcich chápanie bežných ľudí. Miestami mi prekážalo množstvo lyrických opisov na úkor dejovosti, odvádzalo to pozornosť inam, preto tentoraz hodnotím len 4/5.

Makrela Liška
12.05.2013 5 z 5
Makrela Liška

fascinující čtení od začátku až do konce, pohltila mě malebnost jazyka a neuvěřitelné obrazy

Ender
15.08.2011 5 z 5
Ender

Někde jsem slyšel výrok: 'pokud bych mohl před hrůzou nacistického holocaustu zachránit jednu duši, pokud bych mohl zrušit jeden jediný rozsudek smrti, který se odehrál za 2. světové války, pak bych zachránil Bruno Schulze.' Můj podpis pod takovým vyjádřením by se pak nacházel na přední stránce. Bruno Schulz byl úžasným plachým mýtotvorcem, členem polského avantgardního trojlístku Witkiewicz, Gombrowicz, Schulz, jehož skutečné uznání přislo až po jeho smrti, v 50. létech. A přesto, kdo tohoto spisovatele dnes zná? Já, vy, pár ostatních - to je vše. Jaká to škoda. Asi dostatečně nejsem schopen vyjádřit genialitu Schulzova jazyka - jeho Demiurgickou sílu regenerace mýtu návratem do dětství, proměnu ploché nudné skutečnosti do grotesktní žírné poezie, pojmenování nepojmenovatelného a obohacení člověka o jiný pohled na věci, pohled vymáchaný v prapůvodní polévce ztracených mýtů, nejednoznačnosti, extaického vytržení, šílenství a geniality. Slova nestačí...proto přidávám malou ukázku.
(Popisujíc opuštěnou zahradu): Vytřeštěné ohyzdy lopuch se tam vyvalily jako doširoka rozsedlé babizny, napůl pohlcené vlastními šílenými sukněmi. Zahrada tam zadarmo prodávala nejlacinější kroupy černého bezu, hrubou kaši jitrocelů, páchnoucí mýdlem, divokou kořalku máty a všechnu nejhorší srpnovou veteš. Ale na druhé straně ohrady, za tím matečníkem léta, v němž se rozbujela hloupost idiotských plevelů, bylo smětiště bezuzdně zarostlé bodláčím. Nikdo nevěděl, že právě tam sloužil toho roku srpen svou velkou pohanskou orgii. Na tom smětišti, opřená o ohradu a zarostlá bezinkami, stála postel slabomyslné Tluje. Všichni jsme jí tak říkali. Na kupě smetí a odpadků, starých hrnců, bačkor, rumu a střepů stála zeleně natřená postel, na místě chybějící nohy poděpřená dvěma starými cihlami."
Pokud bych mohl z masových hrobů vrátit jednu duši a vdechnout jí život, byl by jí Bruno Schulz.