Sklouzni se v dešti
Lenka Parýzková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/504910/sklouzni-se-v-destiEoUnH0-GU6-.jpg
4
99
99
Ve chvíli, kdy se zdálo, že zvládla odchod od nevěrného manžela, dělení majetku i neshody s pubertální dcerou, tehdy se se ní setkala poprvé. Přišla bez ohlášení, bez varování jí sevřela hrdlo úzkostí. DEPRESE. Nedala se setřást, vyležet ani zapomenout. Po několika měsících marného boje se Lenka rozhoduje, jestli to tady skončí, nebo zkusí znovu žít. Vyhrává druhá možnost, a proto dobrovolně nastupuje do léčebny. Začíná příběh z prostředí psychiatrického oddělení, kde se Lenka potýká se svými potížemi, ale většinou neztrácí smysl pro humor. Není tu nouze o úsměvné absurdní situace, které například vysvětlí, proč nemají prasata v blázinci deprese, proč nesmíte před léčenými hráči loupat pomeranč, nebo proč je výhodné znát v takovém zařízení jména sedmi trpaslíků. Dokáže se Lenka vrátit z těžkých depresivních stavů zpátky do života? Zvládne Ivanka svůj boj s anorexií? Proč přestala najednou krásná bulimička Andrejka zvracet a z jakého důvodu se Šárka do blázince neustále vrací?... celý text
Přidat komentář
Dočteno! Nebudu se tady obšírně rozepisovat. Jednoduše parádní počtení!!! Zřejmě to trochu souvisí s mojí nedůvěrou k bílým plášťům (zvlášť sestře Aleně jsem to celé přála a dostalo se zadostiučinění) - prostě jsem hlavní postavě Lence okamžitě fandila. Mně byla sympatická od prvních řádků až do konce. Moc nerozumím komentáři pode mnou - když mi není někdo sympatický, asi bych to nečetla. Nechci prozrazovat spoiler, ale všem matkám bych knihu doporučila jako povinnou četbu!!!
Lenka svým chvílemi drsným humorem a nadhledem líčí život v léčebně. Ona si tam šla naivně odpočinout s tím, že bude celý den ležet, nic nedělat a jen čerpat síly. Je naprosto vyhořelá a v depresích. Ale to se spletla. V léčebně je velice přísný režim s mnoha aktivitami, aby v lidech probudili opět chuť to života. V postelích se přes den nesmí ležet vůbec. Od rána do večera jsou dny plné aktivit. Ať jsou to společné terapie, nebo hry či služba na úklid.
Autorka nám velice čtivě líčí osudy několika lidí prostřednictvím Lenky. Poznává slečnu s anorexií, další slečnu pro změnu s bulimií a Šárku, která se do léčebny vrátila již několikrát. Proč? To se dozvíte v knize.
Příběh se četl hezky. Přesto mi hlavní postava, ač je to jmenovkyně, absolutně nesedla. Nevím proč, ale byla mi protivná a nesympatická. Vlastně ani nevím čím. Chováním? Vystupováním? Líčením života v léčebně? Nevím a někdy se to prostě stává, že nám lidi z nějakého důvodu nesednou. Přesto Lenku obdivuju za to, jak se se svým osudem poprala a že se nenechala zlomit. A možná mě i zklamalo to, že jsem si, nevím proč, myslela, že jde o autobiografickou knihu. Ale po otevření jsem si přečetla poznámku autorky, že příběh je smyšlený. Věřím však, že lidé, kteří se v knize vyskytují, opravdu někde žijí...
První kniha Lenky Parýzkové a hned taková pecka. Padla mi do oka obálka s okem. Česká autorka. Jdu do toho, řekla jsem si. A byla to trefa. O čem, že to je? A budem potřebovat deštníky?
Paní Kvapilová to nemá lehké. Ikdyž tato část není moc rozvedená – ona – se rozvádí. A má dceru. Ale vlastně nemá nikoho. Je sama. Ale v hlavě je to jako na nádraží. Proč? Proč se jí tohle děje?
Psychické problémy jsou stále tabu. Jsou neuchopitelné, tudíž nepochopitelné. Lenka se dostává do léčebny. Myslí si, že jí tu pomohou. Dr. Brabec evidentně za tu dobu nic moc nezmohl (doktor nebo terapeut nikdy nic nezmůže, je to jen průvodce po místě, kde nikdy nebyl, tak jaká je úspěšnost) a tak pokračuje do zařízení, do léčebny...
Nespavost, ztráta dcery, rozvod...Kombinace, která asi nezapříčiní tanec na louce mezi kopretinami.
Léčebna má svůj řád. Tak se Lenka snaží začlenit. Některé osudy mimo Lenky jsou tíživé, doopravdické. Třeba Šárka, Andrea nebo Ivanka. Přijdou a odejdou. Lenka zůstává. Její pokroky nebo pobyt obecně mi krásně korespondoval s její kreativní činností. Zlom nastane u paní Rudové.
Ač je toto téma těžké, já to brala stránku po stránce a byla jsem na konci. Prostě se pořád ptáte proč. Celé to ale okořenil Michal a Miloš. Gambleři. A přijde i humor. Místy jsem jí přála, aby už prozřela, aby se něco změnilo, ale deprese nejsou na lusknutí prstu tu a na lusknutí pryč. V tom to je právě.
Byla jsem z toho ze začátku sklíčená. Pocit diskomfortu, sterilního prostředí, cizí lidi...Jako bych tam nastoupila taky.
Velmi povedeně napsané ve smyslu hodně přímé řeči a moc se mi líbily i nitené sondy, tak hluboko, kam se dá jít ve své vlastní mysli. Mozek je ohraničen lebkou, mysl je však nekonečná.
Na jedné stránce to pak ale záhadně zmizne. Tohle jsem pak moc nepochopila, jakoby se přepla styl psaní, jakoby se celkově něco změnilo. Cítila jsem se ochuzená o myšlenkové pochody, ty ozdravné procesy.
Krásně je tu ukázané, že matky jsou především ženy. Jsou to lidi. Jsou hrozně důležité pro děti, ale i pro sebe. Jenže kde dát tu hranici. Na začátek a přijít o sebe nebo na konec a tím pádem ovlivnit vnímání dalšího člověka?
Celým generacím chybí to základní. Chybí jim láska. Taková ta milá, tichá a přesto výmluvná. To obejmutí jen tak, ve středu. V pondělí nebo v pátek. Ráno nebo večer. A v tomto bodě si pak děti začínají všímat i sebe. Rozvíjet úctu sám k sobě skrze lásku rodičů. V tomhle mě ta Lenčina matka vyloženě s.ala. Ale zase nevíme, že. Takže těžko soudit.
Skvele napsáno! Téměr celé je to o pobytu v psychiatricke lecebne a vecech kolem. Znovu se mi potvrdilo podezreni, ze v lecebne z vas udelaji pokud mozno jeste vetsiho blazna! Hlavne at zobete prasky, to je reseni na vse. Závěr knihy byl famózní a posledni stranka me donutila kapnout slzu… vsem jednoznacne doporucuji, stoji za precteni a zamysleni se…
Jak jenom ven z tuny exkrementů, které se na člověku navrství v průběhu života? To není téma pouze pro "depresanty", jak autorka obecně ve svém díle nazývá různě naleptané, nebo zlomené duše.
S takovými stavy se člověk snadno setká, pokud je nějaká jeho část v důsledku různých vlivů dysfunkční. Ne vždy musí být stav tak fatální, aby se ocitl za ochrannými bariérami psychiatrického ústavu, ale... osobně jsem se potýkala se svými (velmi podobnými) démony: rodinou uměle vypěstovanou nedostatečností (jsi blbá, nic neumíš, nikdy z tebe nic nebude), strachem důvěřovat druhým (nikdo tě nemůže mít rád, nikdy nebudeš pro nikoho dost důležitá).
Vyhrabala jsem se z toho (téměř) sama a bez medikace. Ovšem byl to "tanec" dva kroky vpřed, jeden vzad.
Právě proto jsem v tom byla s autorkou naplno po čas celého příběhu. Oceňuji sarkasticko ironické glosy, které celý text odlehčují a přibližují čtenáři způsobem, že se na tuto knihu rozhodně nebudou moci dívat, jako na souvislý sled pláče a stížností, jak tomu u podobných děl bývá.
Je to vtipné. Je to syrové. Je to pravdivé. A vystihuje to i můj vlastní pohled na životní zlomy: "Když už sedíš zádělí na dně sebe sama, existuje už jenom jediná cesta. Vzhůru."
Knížku určitě doporučuji. Je velmi čtivá. Přestože se děj odehrává v psychiatrické léčebně, je napsána s humorem a nadhledem. Připomíná nám, že i když se člověk ocitne v nelehké životní situaci, vždy je naděje. Opravdu skvěle napsané, moc se mi to líbilo.
Knížku jsem přelouskala doslova ihned. Prostředí psychiatrické léčebny, kam se hlavní hrdinka dostala díky těžké životní situaci. Hlavní příběh Lenky je provázán spousty příběhy "vedlejších postav". Dozvíte se, jak to v takovém "blázinci" může vypadat, s jakými diagnozami se tam člověk může ocitnout. Knížka je ale psaná velice citlivě a s dávkou humoru, takže vůbec neváhejte číst. Do takovéto situace se totiž může velice lehce dostat každý z nás a myslím si, že i spousta lidí se v knížce najde. Ještě bych chtěla dodat, že na to, že je to autorky prvotina, je teda napsaná velice dobře. (Mohla by strčit do kapsy kdejaké autory.) Klobouk dolů. Doufám, že není poslední, paní Parýzková si mě získala. Doporučuji
Sklouzni se v dešti
Moc hezké, vybízí k zamyšlení nad životem. Je to o lásce, o vztahu k matce. A ta báseň na konci knihy je vystihující!