Sila ticha

01.03.2024

Dost možná budu jediná s kritikou, ale takový je život. Kardinála Saraha znám z vícero přednášek, které dává pravidelně sice mimo ČR, ale mohla jsem si je poslechnout. Dále sleduji jeho působení ve Vatikánu a registruji jak jeho tridentské liturgické tendence (nesouhlasím), tak i jeho kritiku papeže Františka (na což jsem obzvlášť alergická). A v neposlední řadě jsem si přečetla (celou!) tuto vychvalovanou knihu. No tak toto opravdu ne, to mi vyloženě vadí, protože obsah této knihy je prostě nehorázný kýč a kýčem se v estetice myslí něco, co se sice tváří jako umění, ale uměním není. Tak toto přesně je tato kniha. Ona se ale jen tváří velmi hluboce, duchovně a zbožně... Autor se prsí, že celý půlrok strávil v kontemplativním klášteře (jaký výkon!) a nyní rozdává moudra, která nejsou vůbec aplikovatelná v praxi běžného života. Tak k čemu slouží? Mne se tak osobně dotýkala i ta ideologická řeč o "nebi v očích umírajícího mnicha"... Já jsem se deset let starala o umírající pacienty a myslím, že je to skutečně dotyk nebe a země, když člověk odchází do Otcova Domu...ale to se musíme učit vnímat za pochodu: v hluku, shonu, únavě, nemocech, zápachu, slzách... protože takový je život a Ježíš přišel do takového a ne jiného života. To není jako si to vybájil kardinál Sarah, že bude idylické ticho, budou bít zvony, paprsek slunce se dotkne líce a v očích se zaleskne tajemno... Kde a kdo žije takový život?? Mniši v klášterech právě vůbec ne - oni jsou ti největší praktici, ale žijí sjednocení s Kristem, a proto je jejich kontemplace tak autentická, tak pravdivá a tak mystická!!! Dokud toto nepochopíme, tak bude naše křesťanství stále jen ideologie odtržená od reality a kdo z nevěřících, když uvidí tento náš vybájený a nereálný svět, uvěří našemu svědectví? Věrohodní jsme, když v nás žije Pravda - Kristus, a ne když si vytváříme bublinu plnou kýče a snů..

30.05.2022

Kniha obsahuje mnoho rad, jak se snažit o získání vnitřního klidu, který je potřebný pro získání opravdových hodnot pro život. Poznáváme je ve ztišení před Bohem. Jen v klidu a tichu zaslechneme tichý hlas, který nenutí, ale nabízí hodnoty věčnosti.
- V knize se popisují zkušenosti kartuziánů, kteří žijí ve společenství a jejichž cílem je čas vyplněný modlitbou a prací v naprostém tichu.
Z některých myšlenek:
- "Mlčení nevyhledáváme kvůli němu samému, ale kvůli prostoru, který poskytuje. Mlčení nám umožňuje lépe vnímat a lépe slyšet. Otvírá nám vnitřní prostor."
- "Důvěryplné mlčení a lehké povzdechnuti, které všechno vrací do Božích rukou je pravým nářkem, slzami v největší hloubce našeho utrpení, nejžalostnějším úpěním. ( viz. Žalm 37)"
- "Pokud budou na Zemi zamilovaní, v mlčení se budou snažit setkávat o samotě a při jejich schůzce bude mít místo ticho. Tak lze asi nejsnáze vysvětlit život, který si vybrali kartuziáni. Mlčeni v samotě v kartouze nabývají smyslu touto velkou touhou po důvěrném vztahu s Bohem. Pro syny svatého Bruna jsou samota a ticho dokonalým místem rozhovoru od srdce k srdci."
- "Hovoříme o tichu: není snad právě hluboký pokoj duše, která ví, že je milována víc, než představy v nejbláhovějších snech; není nezničitelný klid, který v ní přebývá, oním vnitřním tichem? Tichem živoucím, výmluvným, zaníceným. Rozechvělým očekáváním v naději na den velkého shledání tváří v tvář."

26.07.2021

Zvlášť v současnosti doporučuji číst. Po přečtení nediskutovat, nemluvit. Přemýšlet. Zůstat v tichu.

05.03.2021

Předem napíšu, že bych nerad, aby následující komentář vyzněl jako znevážení této knihy. Autoři nemohou za to, že jsem mnohé nepochopil a k mnohému nedozrál anebo že pocházím z jiného kulturního a duchovního prostředí...
Čekal jsem, že kniha bude adresována širšímu okruhu čtenářstva. Pokud se však např. na straně 57 (§57) dočteme "...musíme svůj život založit na třech velkých skutečnostech - kříži, hostii a Panně Marii...", pak je jasné, že až sem a dál se prokouše jen čtenář zběhlý v římskokatolickém žargonu;-)
Čekal jsem dále, že kniha bude osobnější, tedy více naplněna konkrétní a osobní zkušeností autora. Zatím to spíše je sbírka citátů a bonmotů z Bible, církevních otců i současných autorů, zejména vysokých církevních autorit; musím uznat, že jde o citáty zajímavé a svědčící o mimořádné sečtělosti pana kardinála, a také konstatuji, že takové nakupení moudrých vět nakonec sestaví poměrně plastický obraz o kardinálově myšlenkovém světě.
V knize, zejména ve třetí z jejích pěti kapitol, jsem našel několik velmi pozoruhodných střípků, např.
s.113 (§223) "V zemích, které chtějí být sekulární ... už vztah k posvátnu neexistuje."
s.119 (§241) "...zda smutek západních civilizací ... nepochází ze ztráty smyslu pro tajemství."
s.120 (§242) "I své tělo zakrýváme oblečením, ne protože by bylo zahanbující nebo nečisté, ale protože je posvátné a tajemné."
s.124 (§250) "Liturgie je nemocná. Snad nejnápadnějším příznakem této nemoci je všudypřítomnost mikrofonu."
A dále mě zaujala pátá kapitola, v níž se k rozhovoru přidává kartuziánský převor dom Dysmas de Lassus. Tady to kýžené konkrétno a uchopitelno nacházím, tedy spíš v promluvách převora než kardinála. (s.214 "Existuje-li právo na informace, existuje i právo nebýt informován." (Solženicyn)).
Knihu tedy považuji za dílko plné drobných drahokamů rozházených v těžce prostupné houštině slov.