Samatarí, lidé-opice
Alfonso Vinci
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/154402/bmid_samatari-lide-opice-154402.jpg
4
6
2
Cestopis italského autora Alfonsa Vinciho zachycuje dvě výpravy do dosud neprobádaného nitra pralesů a savan v povodí Orinoka a Amazonky, průzkumné expedice k Indiánům Širiana a Waika. Ačkoli se datuji kolem r. 1955, nezadají si v ničem s objevitelskými výpravami starých cestovatelů do těchto končin. Italové putují krajem tak odlehlým, že sem běloch dosud nevkročil, cestují většinou po řekách a jejich průvodci jsou Indiáni přátelských kmenů, zejména Makiritarí. O dobrodružství v pralese není nouze a první výprava vrcholí zajetím všech jejích účastníků divokým kmenem Samatarí. Druhá výprava za Eldorádem na fantastickém jezeře Parime ztroskolává po mnohém bloudění a strázních. Autor naší knížky zná jedinečně tuto oblast, neproniknutelný prales, diamantonosné řeky Guayany a Venezuely i mentalitu Indiánů a dovede se svěžím humorem a napínavě vyprávět o veselých i tajemných příhodách, o Indiánech-zemědělcích i o opičích lidech. Našemu čtenáři se dostává do ruky cestopis zcela výjimečný, který je klasickým cestopisem v moderní době. S autorovými fotografiemi: 48 stran příloh.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 1970 , OrbisOriginální název:
Samatari , 1956
více info...
Přidat komentář
Autor podnikl cesty v hlubinách venezuelského pralesa a dostal se až k nejprimitivnějším kmenům Samatarí. Na cestě překonává množství řek, jejichž jména začnou za chvíli splývat jako názvy všech těch indiánských kmenů a klanů, se kterými se setkal. I přes jistý zmatek jde o docela zajímavou knihu, která podává svědectví o lidech, kteří žijí na té nejprimitivnější úrovni, přičemž možná už i je civilizace pohltila, protože kniha byla vydána v 50. letech minulého století. Celkově tedy docela dobré, ale hlavně jako svědectví o těch kmenech. Coby cestopis to moc nefunguje.
Samatarí, lidé-opice
Pro mě velice poutává kniha, kterou jsem přečetl jedním dechem. Až na poslední část, ta už byla nudná. Bylo pro mě velice zajímavé číst pohled někoho dalšího na indiány, které popsala Jean Liedloff v knize Koncept kontinua. Autor se zmiňuje, že byla na cestě s nimi a kvůli špatné psychice nezvládla jít dál, ani jet zpátky po vodě, ale museli pro ní poslat letadlo. Liedloffová přitom líčí indiány jaksi pohádkově, že se starají dokonale o děti apod. Například říká, že děti indiánů nepláčou, protože pro indiány je pláč velice podstatný projev a vždy si ho všímají. Tento autor to líčí jinak. Děti sice jsou s matkou dokud je kojí, jsou přímo na jejím těle, ale pak je ihned odkládá aby kojila další dítě. Dítě první je pak již ve vesnici bez jednoho pečovatele. Došel jsem k dojmu, že děti těchto indiánů nepláčou, protože by jim to bylo k ničemu. Musím ale samozřejmě souhlasit s Jean Liedloff, že roční dítě nelze rozmazlit a mělo by být stále s maminkou.