Roztrhanej film
Pavel Zajíček
První samostatné oficiální vydání knihy v Čechách. Samizdatové vydání Roztrhanýho filmu vyšlo v roce 1980 v sedmi exemplářích jako poslední Zajíčkova sbírka před jeho odchodem do exilu. „Každá ze situací, či obrazů v této knize, je vlastně filmová epizoda, podobenství, příběh, každá má svoje autentické zakotvení mezi koncem dubna a 25. květnem roku 1980, kdy Praha byla porostlá šedí, a já si zapisoval drobné úlomky, které pro mne nesly trochu světla, v prostoru, kde se skoro nedalo dýchat, ani vlastně žít…Tyto zápisky jsem, s pomocí Petrušky Šustrové, svázal do „knihy“ a v 7mi exemplářích „vydal“, nazval ji „Roztrhanej film“ a rozdal mezi přátele. Píšu o tom v roce 2008, což je zvláštní, neboť propast času je obrovská…Je to rozmazaný obraz, roztrhanej film, kdysi…Černobílá kopie filmu pro pamětníky.“ Přílohy: signovaný originální grafický list Pavla Zajíčka a CD s autorským čtením ze sbírky Roztrhanej film.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1990 |  DG 307 – Texty 1973–1980 |
| 2012 | Chvění |
| 2000 | Čas je výkřik uprostřed noci |
| 2010 |  Pohádka se špatným koncem |
| 2002 | Zápisky z podzemí (1973-1980) |
„Ulice, do který vstoupil, nikde nekončila, nikam neústila. Nepřetínaly ji křižující cesty, ani do ní nevstupovaly navazující větve malejch cest, vycházející z jinejch krajů. Nedokázal rozeznat zdi, který tuto ulici určovaly. šel období sněhů, květů, sucha a barev. Ulice, do který vstoupil, nikde nekončila. Horizont, ke kterýmu se blížil, se vzdaloval.“
Na sbírku jsem narazil, když jsem zevloval mezi regály v knihovně a na obalu jednoho drobného svazku viděl napsáno slovo pulchra. Tak jsem chtěl vědět, jestli se takhle nějaký spisovatel jmenuje anebo jestli je nějaký autor takový estét-latiník, že tímto slovem nazval své dílo (o existenci vydavatelství tohoto jména jsem neměl tušení).
Když jsem z police vytáhl knihu Pavla Zajíčka, tak jsem si ji přibalil k ostatním spíš ze zvědavosti než v očekávání literárního zážitku. Ale byl jsem příjemně překvapen. Poetika v neveršovaných větách, ponurá atmosféra. Bezútěšnost komunistické každodennosti. Intimita v mnoha odstínech tmavé. Líbilo se mi to. A kdybych měl o dvacet let méně, byl bych ještě mnohem nadšenější.
I když jsem jiná generace než Pavel Zajíček a můj životní příběh šel vskutku jinudy, myslím, že náladě ze Zajíčkových fragmentů rozumím (snad to není příliš namyšlené).
Ale také si myslím, že je tuhle depresi rozhodně lepší číst než prožívat.
„Vždycky, když ho tlačili ke zdi, potilo se jeho tělo tak silně, až vlhkej slanej obrys se stal vtisklým obrazem těla ve zdi. Protože často ho tlačili ke zdi, moh's potkat jeho tělo – obraz v různejch proměnách a skrčeninách – na různejch zdech různejch částí města. Tak stárnul svoje obrazy, ponechaný zdem. Takový jedno tělo.“