Rozprávky o dopravných značkách

Pohádka je opravdu velmi náročná kategorie. Spousty a spousty autorů podlehlo pocitu, že když je to pro děti, není to nic těžkého, může to být vlastně cokoli, děti to stejně nepoznají. Je to stejné naivní (a hloupé) jako si myslet, že není nic těžkého učit děti jednoduché věci, dejme tomu psát nebo počítat do deseti...
Toto je přímo ukázkový příklad. Autor podlehl pocitu, že stačí, aby "to" bylo dost nereálné, sem tam nějaká víla, vodník a kouzlo a pohádka je tu.
Po pravdě propojení pohádkového příběhů s danou značkou je často dost (ne vždy) šroubované, nesmyslné, no prostě blbé... Jako vodní víly, co celou noc padají na ledě a jsou celé potlučené. A jen co vodník v posledním odstavci ukradne značku "nebezpečí smyku", a dá jí na zamrzlý rybník, hned rusalky pochopí, že to klouže a už si dávají pozor. Tomu ovšem předchází dvojstránková vata o africkém vodníkovi pro tuto (sorry, ale slabomyslnou) pointu...

Některé pohádkové reálie jsou vysvětlovány s dospěláckou logikou - za každou cenu to odůvodnit i když je to blbý. Prostor pro fantazii - nula, stejně jako často zábavnost konstruktu...

Jako totální "provar" a důkaz, že autor si vybral cílovku, které nerozumí a o které toho mnoho neví, jsou dvě věty ze dvou pohádek kdesi uprostřed (knížku jsem s dětmi nedočetl). V první říká zajíček rodičům: "jé, vy jste mi koupili k vánocům auto?", v druhé osmiletá holčička vytáhne mobil, který jí "babička vykouzlila k minulým vánocům"... Promiňte, ale to chcete psát pohádky, když vážně nevíte, že dárky dětem (alespoň těm malým) ve slušných rodinách nosí Ježíšek?