Rovný s rovným

Podle vyprávění Lenky Kohoutové - ředitelky Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická Třináct příběhů o mentálně postižených klientech Domova. Jsou to lidé prostí, v mnohých je hodně dobra a citů, v některých dost zla a nenávisti. To občasné zlo a nenávist většinou vyvěrají z jejich bezmocnosti, strachů, z toho, že jim někdo ublížil. Je to vyprávění dojímavé, citlivé. Je to o pomoci, kterou Domov a jeho zaměstnanci, včetně paní ředitelky, poskytují lidem postiženým, lidem, kteří by bez nich nemohli žít a často ani přežít. Je to o tom, že my lidé, tzv. normální, bychom neměli zavírat oči. Neměli bychom se dívat stranou. Dělat, jako že mentálně postižení lidé neexistují. Nacisté je rovnou zabíjeli. Komunisté je zavírali do uzavřených budov, v podstatě do vězení, odkud nesměli vycházet na “světlo Boží. A jací jsme my? Jak se k postiženým chováme? Jak se chováme k lidem, kterým Bůh něčeho nedopřál? Jsme ochotni jim pomáhat? Je to kniha i o krutosti a bezcitnosti. O negativním poměru státních institucí, ale i konkrétních občanů k mentálně postiženým lidem. O tom, že je považují a často se k nim chovají, jako k těm, kteří by neměli existovat. Jako k těm nejposlednějším, kteří nemají žádná lidská práva. K těm, kteří si nejsou rovni s ostatními. Kniha se pokouší cosi v duších čtenářů změnit nebo aspoň pozměnit. Je naprosto otevřenou výpovědí. Někdy až drsnou. Jindy vhání slzy do očí. Proč? Protože je pravdivá. Protože si na nic nehraje a ukazuje realitu mentálně postižených lidí takovou, jaká je. Autor, vycházející z vyprávění a zkušeností paní Lenky, tvrdí: My se k nim musíme chovat jako rovný k rovným. Přestaňme být pokrytci a naplno otevřeme oči. Dívejme se na svět takový, jaký je a snažme se podávat ruku těm, kteří to nezbytně potřebují.... celý text