Rána

Konec semestru = více času na čtení. A taky na dohnání recenzí knih, s kterými jsem po večerech utíkala od studia. Oksana Vasjakina mě ale vypekla! Rána je autobiografický román s esejistickými prvky, ve kterém se totiž najednou vylouply i úvahy o ženském psaní a autorka v nich najednou zmiňovala i jména jako Hélène Cixous, Monique Wittig či Luce Irigaray – významné teoretičky, které jsem ne dlouho předtím probírala v rámci Feministické literární kritiky a teorie či v Metodách textové analýzy. Jo, tak ty by sis od učení chtěla odpočinout, Lenko? Tak to ani náhodou! =D
Nebudu kecat, nečekala jsem to tam, ale všechny ty odkazy do prozaického debutu ruské básnířky patřily a sedly tam! Vasjakina v knize popisuje svůj komplikovaný vztah s nedávno zemřelou matkou (jejíž popel teď hodlá dovézt na Sibiř), mateřství v něm neidealizuje, ale vykresluje ho jako hluboce ambivalentní zkušenost. Po celou dobu přitom otevřeně reflektuje svou lesbickou identitu (v Rusku, prosím pěkně! Odvaha jako blázen!) a vlastní přístup k tělu a sexu, zároveň bez jakékoli exhibice.
Kromě zcela intimních témat ale Vasjakina ukazuje i to, jaký je život v Rusku – reflektuje sociální nerovnosti, byrokracii, ekonomickou nestabilitu… A to vše pojímá originálně a za užití poetického jazyka, zcela adekvátně tomu, že je především básnířkou.
Rána je za mě literárně silný, syrový a emocionálně i čtenářsky náročný text, který si klade otázky po tom, jak žít dál po ztrátě někoho blízkého, jak ne/milovat matku a jak psát o těle, které v sobě nese odpor vůči normativním očekáváním. Rána je čtení, které nejde po srsti. Vyžaduje vaši plnou pozornost – a rozhodně si ji zaslouží!

Autobiografický, dokumentární a prozaický debut autorky, básnířky, ženy. Když jí umře matka, rozhodne se popel dovézt na rodnou Sibiř. Putuje tak s popelem po dlouhé trase a u toho vzpomíná, přemýšlí a popisuje svůj život. Hledá cestu k pochopení vlastní sexuality a vypořádání se se svým životem.

Toto je kniha o smrti a o umírání, o ženách a o ženství, o nemoci fyzické i psychické, o vztahu dcery a matky, o lásce a také o tom, jaké to je být jiná v očích ostatních.

Autorka má zvláštní styl, na který jsem si musela zvyknout, ale po pár stránkách mi už připadal skvělý. Jiný, ale skvělý. Příběh tu skáče v místě i čase, stejně jako se nám v hlavě objevují a mizí jednotlivé myšlenky. Autorka je básnířka a je to znát. Toto je její první próza, ale ta poetičnost tu je stále cítit.

Musím zmínit i zajímavý doslov překladatelky, kde se mimo jiné dozvíme, proč je tato kniha nyní v Rusku zakázaná.

V letadle směřujícím z Moskvy do malého města na Sibiři sedí nenápadná žena. Při bližším pohledu působí nervózně a odtrženě. V zavazadlovém prostoru nad její hlavou totiž leží taška s urnou, v níž je popel její zemřelé matky. Matky, která neměla snadný život a pro kterou bylo mateřství spíše nutnou povinností než radostí. Dcera touto cestou plní matčino poslední přání, pohřbít ji v rodném městě uprostřed sibiřské tajgy. Toto putování má však pro dceru ještě hluboký osobní význam. Představuje způsob, jak se od matky definitivně odtrhnout a zacelit hluboké emocionální rány.

„Rána“ na první pohled klame. Podle anotace jsem očekával melancholický roadtrip napříč Sibiří. Tato linie v knize sice skutečně je, tvoří základní línií celé knihy a je záchytným bodem, ke kterému se vyprávění pravidelně vrací poté, co se rozvětví do jedné ze svých mnoha odboček. V kontextu těchto odboček však hlavní linie poměrně zaniká. „Rána“ je totiž především velmi intimní zpovědí ruské básnířky Oksany Vasjakinové, která formou roztříštěného vyprávění rozebírá vlastní život. Úmrtí matky a putování s jejím popelem se pro ní stává katalyzátorem pro návrat do vlastní minulosti, hluboké zamyšlení nad životem a hledání nové životní cesty. Autorka přeskakuje mezi různými obdobími, místy i tématy, a ačkoliv by to někdo mohl označit za nesourodý slepenec, podle mého názoru tento přístup naopak umocňuje pocit naléhavosti a autenticitu její výpovědi.

Vasjakinová nechává čtenáře nahlédnout především do komplikovaného vztahu se svou chladnou matkou, otevřeně mluví o své homosexuální orientaci a popisuje vztah k literatuře a poezii, které používá jako nástroje pro vyrovnání se s vlastním životem. Jako hnací sílů ke vzniku knihy autorka zmiňuje potřebu skrz literaturu vyčistit a zacelit vlastní rány. Ve své výpovědi zachází hluboko a přenáší na čtenáře širokou škálu emocí. Předností knihy je i její styl, ze kterého je znát, že se autorka pohybuje především ve vodách poezie.

Ránu tedy ocení hlavně čtenáři, kteří vyhledávají netradičně pojatá, velmi intimní a emocionálně intenzivní vyprávění. Ti, kdo hledají především silný děj, spád a klasickou čtivost, se s knihou pravděpodobně minou.

4/5

Podle anotace knihy jsem si představovala, že se mi dostane téměř cestopisu současným Ruskem. Dostalo se mi příběhu ženy, která svým kladným vztahem k alkoholu a násilnickým týpkům ovlivnila život své citlivé a osamělé dcery, a kniha je dceřiným bilancováním toho co a jak bylo nebo naopak nebylo. Zase jsem překvapila sama sebe jak nejsem tolerantní (a to jsem měla zato, že celkem jsem) a jak nepříjmně se mi čtou ty otevřené lesbické pasáže.

Mozaika k sobě různě poskládaných střípků. V rychlém sledu se střídají pasáže popisující autorčinu cestu s popelem své matky na Sibiř, od Volgogradu přes Moskvu, Novosibirsk a Irkutsko až do rodného města Usť-Ilimsk, s pasážemi vyrovnávající se s její smrtí, ale především s hledáním lásky ve vzpomínkách na jejich komplikovaný vztah. To vše je nerušivě doplněno vloženými esejemi o samotné podstatě psaní. Části nejsou nijak výrazně ohraničené, ale vzájemně se prolínají. Zajímavý (a původně asi nezamýšlený) formát se básnířce Oksaně Vasjakinové podařilo navíc obsahově i naplnit. Její opravdu velká otevřenost, kdy před čtenářem nezatajila snad ani sebeniternější pocit, dokonale vyvažuje absenci děje ve smyslu napínavých zápletek atd. Z textu je cítit upřímnost i fakt, že se autorka potřebovala ze svých ponurých nálad vypsat.

Parádní všeobsažné dílko. Mrazivé závany (nejen) sibiřského - (post)soviet wavu- střídají až mechanicky posvátné popisy úkonů souvisejících s pochováním nebožtíka, nekompromisní verše a esejistické pasáže zrcadlící syrovou upřímnost a schopnost nacházet rozmanité způsoby k reflexi vnitřních pochodů.

Někdy udělím pět hvězdiček, protože čtyři jsou zkrátka málo. Zde hodnotím pěti hvězdičkami, protože systém databáze neumožňuje udělit vyšší hodnocení.

Mrazivé a opravdové. Ryzost v každém slově.

Kniha se mi četla velmi těžce. Autorka napsala nesmírně upřímnou zpověď ze svého vztahu s matkou, píše o svém dospívání, matčině nemoci a smrti, o své cestě s jejím popelem přes celé Rusko. O své homosexualitě. A o důvodech, které ji přivedly k psaní. Autorka je pro témata, kterými se zabývá, na ruském indexu zakázaných knih. A já jí držím palce, její prvotina mě nadchla.

Autorka je za mě stejným objevem, jakým byl Eduard Louis.

“Smrt ženy boří svět lidí, kteří ji obklopují. Všechno splaskne, jako by se zdi vašeho domu v jedinou chvíli zbortily a vy zůstali stát v bačkorách s knihou v jedné ruce a s utěrkou v druhé. Smrt ženy, dokonce i kruté ženy – to není smrt muže. Žena je obal a záruka vašeho světa. To ona vám dává trvání v budoucnosti a nechává pro vás místo v minulosti. Je to podmínka vaší zkušenosti a její interpretace.

Když umřela, ocitla jsem se nahá na cestě.

Skvělá věc, pro mě velmi tíživá a depresivní. Někdy mě trochu štvalo přílišné psychoanalyzování, ale vzhledem ke zbytku jsem ochotný se s tím smířit a zapadá to do celkového kaleidoskopu. Musel jsem to číst po malých částech, abych to zvládal vstřebávat...

,, Představuju si knihu a psaní jako cestu, jako silnici, po které jdu skrze sebe k jiným." (O. Vasjakinová - Rána)

Tato kniha je prozaickým debutem a zároveň autobiografií, jejíž ústřední linku tvoří autorčina cesta s matčiným popelem na rodnou Sibiř.

V textu se objevuje řada autorčiných myšlenek a pocitů na témata jakými jsou například: vztah matka - dcera, umírání, smrt, úkony, které je nutné provést po smrti blízké osoby - mnohdy prodlužované díky spoustě zbytečných úředních požadavků.
Taktéž zmiňuje své dětství, dospívání, ženskost jako takovou a otevřeně se vyjadřuje ke své sexuální orientaci.

Nevím, jak vám, ale mě slovo RÁNA evokuje něco zcela obnaženého a bolestivého. Výstižnější názvem bych pro tuto knihu tedy hledala jen těžko.

Nikdy předtím jsem nečetla text, který by byl tak otevřený, osobní a intimní. Text, který by v sobě snoubil křehkost, bolest a syrovou upřímnost zároveň.

Doporučuji!