Prima kamarádi

10.08.2020

(SPOILER) Ač v anotaci knihy se píše, že hlavní hrdina Petr Kreies je sympatický absolvent gymnázia a sportovec, mě zpočátku nebyl sympatický ani co by se za nehet vešlo. Petr byl ve svých 19 odveden do armády, tehdy západoněmeckého Bundeswehru, a své dny vesměs utápí v alkoholu. Mimochodem, dost mě zarazil režim v Bundeswehru 80. let 20. století – že řadoví vojíni mohli denně vysedávat v hospodě, navíc na to měli peníze (alespoň dle mého bratra a kamarádů, co ještě absolvovali základní vojenskou službu u nás, si časté potulování po hospodách a nadměrnou konzumaci alkoholu mohly dovolit jen „gumy“ ).

Jelikož autor čerpal z vlastních zkušeností (v knize lze nalézt řadu autobiografických prvků, např. plán Petra stát se učitelem, později poddůstojníkem – zde proto, aby se v životě moc nepředřel), vypadá věrohodně i to, co je jádrem příběhu – zapojení řady vojáků z Petrova útvaru do neonacistického hnutí, kde nezůstalo jen u symbolů a pochodů, ale docházelo i k rasově motivovaným útokům. Petr vyrostl ve zbožné rodině a zejména díky vlivu matky dělá, co se mu řekne, nemá na věci svůj názor – a získává jej dost bolestným způsobem. „Namočí“ se do aktivit neonacistického hnutí a končí ve vězení namísto těch, kteří by tam patřili především. Ke konci knihy jsem již Petrovi fandila – a tak mě trochu zklamal závěr, pro mě nejednoznačný. Opravdu to ve vězení skoncoval a hlasy přátel k němu promlouvaly již z jiné dimenze? Anebo si je uvědomil včas a z toho stolu ve své cele skutečně slezl, aby promluvil?

Snažila jsem se k historii Bundeswehru najít nějaké informace na internetu. Z 80. let jsem nic o neonacistickém hnutí, které bylo dle autora tolerováno i na vyšší úrovni, jsem sice nic nenašla, ale zjistila jsem, že s tímto problémem se Bundeswehr nevyrovnal dodnes, viz zprávy z posledních let. Zarazila mě také míra dezinformací, jimž byli vojáci dle informací v knize vystaveni (opět jsem přesvědčena, že autor vylíčil realitu, proto také poté, co jako poddůstojník odešel do zálohy, se stal odpůrcem vojenské služby). Zatímco neonacistické tendence se tiše tolerovaly (zapojeni byli i důstojníci), jakékoli levicové názory byly bez milosti potírány (protože v uniformě se nesmí dělat politika – následoval dotaz jednoho z vojáků, zda válka nemá nic společného s politikou) a trestány i vězením. Byť šlo o období studené války, stejně mě míra dezinformací, jíž byli vojáci vystaveni, překvapila – na Západě jsem za hlavní baštu dezinformací považovala USA. Každopádně Západ a Východ si neměly co vyčítat. Lhali všichni – a lžou dodnes. V mnoha ohledech je kniha děsivě aktuální.