Prezident v zajetí

10.06.2020

Kniha s podtitulem Život, činy a kříž Emila Háchy je pro mě strhujícím životopisem hodně tragické postavy našich dějin. Podrobně, vyčerpávajícím způsobem, s velkou spoustou odkazů a citací současníků popisuje život Emila Háchy a samozřejmě největší měrou se zabývá jeho působením v roli státního prezidenta za druhé republiky a protektorátu. A je i jeho obhajobou. Vůbec mi nevadilo to „nadržování“, protože postava Emila Háchy byla vystavena tolika odsudkům, tolika přehnaným a nespravedlivým soudům, že vychýlení toho kyvadla na druhu stranu je pro mě vítané.
Člověk dějinami tak poplivaný… Kdo ví, že byl výborný právník (v závěru kariéry prezident Nejvyššího správního soudu), znalec anglického práva, sportovec, básník, překladatel (přeložil s bratrem Tři muži ve člunu J. Klapky Jerome), člověk vtipný, milující anglický humor (Hitlera nazýval mezi přáteli „vůdec“ a svoje jednání s Frankem a Heydrichem „polykání ropuch“), člověk slušný, věřící, vlastenec… Kandidatuře na funkci prezidenta se dlouho bránil, přijal ji až po velkém přemlouvání, že nikdo jiný není schopen v roli prezidenta okleštěné republiky chránit národ, bral to nakonec jako těžký kříž, sám mluvil o křížové cestě, kterou musí vykonat…
Člověk, který se snažil být lidsky slušný a současně zachraňovat, co se dá… Bohužel v druhé půli svého prezidentování taky těžce nemocný, duševně ochromený s těžkou sklerózou, takže už nebyl schopen jakkoliv se rozhodovat či vzdorovat, jeho jménem byly čteny projevy, které ale psal někdo jiný, nakonec všemi opuštěný.
Jeho poválečné smutné měsíční trápení v pankrácké věznici jen dovršilo jeho tragický osud. Nikdo mu nepomohl, ani prezident Beneš, který ho ještě v roce 1942 podporoval a za války odrazoval od případné rezignace, ale po návratu z emigrace se od něj odvrátil….
Bohužel dějiny tohle prezidentu Benešovi vrátily, nebyl v roce 1948, už obdobně těžce nemocný a slabý, nucen ustupovat pohrůžkám komunistů? Srovnání tří podpisů - Háchova, v Berlíně pohrůžkami vynuceného podpisu dokumentu o tom, že klade osud českého národa do rukou Hitlera (15.3.1939), Benešova podpisu seznamu nové vlády po Gottwaldových výhrůžkách v únoru 1948 a podpisu tzv. Moskevských protokolů českými představiteli po okupaci Sovětským svazem v srpnu 1968, je docela zajímavé. Jak se dějiny opakují, a jak jsou obdobné situace často nazývány jinak, někdy je to kolaborace, někdy zmírňování zla…
*
„Hácha a Beneš, dva přesvědčení demokraté a své zemi odddaní vlastenci, museli oba umírat zdeptaní nejen brutálními metodami totalitních vládců, ale i nepochopením a odsuzováním svého jednání. Bezbřehá tragika československých dějin 20. století tak nakonec osudy obou tak rozdílných mužů v jejich vyústění spojila.“
*
Emil Hácha ke svému podpisu, vynucenému Hitlerem a Göringem v Berlíně v noci z 14. na 15. března 1939 pohrůžkou bombardování Prahy a vyvražděním českého národa:
„… Na tu věc se člověk musí dívat ze zorného úhlu věčnosti. A tak také jsem se na to díval. Řekněte mi: co jsem já, Emil Hácha? Z tohoto úhlu věčnosti jsem docela obyčejný člověk, jenž se jednou obrátí v prach tak jako každý jiný. Národ to nepodepsal, podepsal to, rozumíte mi, jenom neblahý jednotlivec, jen ten nešťastný Hácha. A tím je dáno, že to pro nás není dějinná poskvrna. Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha. Zkrátka, jenom osobní poskvrna. Poručeno Bohu, já už jako starý člověk ji nějak unesu a plně jsem se s tím vyrovnal. Aspoň za svého života. A v hrobě člověk vydrží mnoho…“

I tak se dá na Emila Háchu dívat - jako na člověka, který obětoval vše, i svou čest.