Pouštní horečka
Jaroslav Kmenta , Ján Valo , Peter Želinský
Kniha přibližuje válku v Zálivu, která představuje důležitou etapu novodobých dějin. Autoři v ní věnují pozornost nejen životním osudům našich chemických specialistů, kteří se akce zúčastnili, ale zejména okolnostem zjištění otravných látek, snaze o utajení těchto skutečností a z toho vyplývajících následků. Uvádějí možné příčiny úmrtí na "syndrom pouštní horečky", která se nevyhnula ani příslušníkům československého protichemického praporu. Jejich kritickému pohledu neunikla ani citlivá otázka financování naší jednotky v Zálivu. Na nátlak veteránů byla v roce 1997 ustavena česká vyšetřovací komise, která měla přinést odpovědi na nastolené otázky. S výsledky šetření však nebyla naše veřejnost v plné výši seznámena. Minulost zůstává otevřenou ranou přítomnosti, pokud se z ní nedokážeme poučit.... celý text
Přidat komentář
Přinejmenším zajímavost a je tedy otázkou, jak vše celé bylo, a nebylo. Známe tu o každém šprochu...
Námět je bezpochyby nadmíru zajímavý. Zajímavá je i myšlenka, že se vyprávění bude opírat o svědectví některých přímých účastníků dění. Bohužel to vše je pohřbeno pod nánosy novinových výstřižků a kopií armádních hlášení, což, na můj vkus, působí dost rušivě.
Jako série článků by Pouštní horečka jistě obstála, avšak jako kniha se i přes krátkost čte od první třetiny poměrně ztuha. Škoda potenciálu.
Skro by člověk myslel, že jsme Irák osvobodili my... A vlasy lidem s věkem prostě padají. S bolestí kloubů je to stejné.
Kmentova nejslabší kniha. Je přeci jen vidět, že byla první. Je však možné, že kdybych knihu četl v roce 1.vydání, byl by můj názor jiný. Bojím se, aby ostatní Kmentovy knihy (přečetl jsem všechny jedním dechem) nedopadly po pár letech podobně.
V roce 1991 se česká protichemická jednotka zúčastnila války v Zálivu. Podařilo se jí naměřit prahové množství bojových plynů, přestože ani jedna ze stran oficiálně žádné chemické zbraně nepoužila. Každopádně je tahle válka známá tím, že mnoho vojáků, kteří se z ní vrátili, trpělo zvláštními zdravotními potížemi, pro které se ujal souhrnný název Pouštní horečka. No a právě ta mohla nějak souviset s bojovými plyny, které se dostaly do ovzduší.
Kmenta situaci kolem zamlžování a zatajování skutečnosti, o tom, co malá česká jednotka naměřila v průběhu let sledoval. A psal o tom články do novin. Tak se s dalšími autory rozhodli vydat na toto téma knihu. Oproti Kmotrům, mě ale tolik nezaujala. Tak nějak se tam omílá pořád to samé dokola, každá věta je podložena několika ofocenými dokumenty, opsanými zprávami a články z novin. Což může být zajímavé pro nějakého historika, i když nevím jestli by na něj nepůsobila moc Moorovsky. Jinak je to asi moje první kniha napsaná takovým tím vojenským stylem, který není můj šálek čaje. Takže pokud rádi čtete o tom, jak ti naši kluci vopálený těm amerikánům ukázali, co je to disciplína, tak si hvězdičku přidejte. :-)
Tuto knihu jsem chtěla číst jenom díky tomu že jsem srovnávala politiku arabských státu v politických dílech Guntera . Jeho knihy vyšli v roce 1948
Druhé doplněné vydání. První vydání knihy vyšlo v roce 1999. Na trhu od té doby nebyl titul k dostání.
Kniha Pouštní horečka je v
| Přečtených | 50x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Knihotéce | 18x |
| Chystám se číst | 13x |
| Chci si koupit | 4x |
Kniha určitě musela být zajímavá v devadesátých letech, když vyšla, ale její aktuálnost již odvál písek. Autoři v ní popisují především zdravotní problémy vojáků, tzv. syndrom války v Zálivu, jeho vznik, nebo laxnost tehdejších úřadů. Méně prostoru se v ní dostalo popisu činnosti samotného praporu, což bych třeba já uvítal.