Posvícení

I v sedmasedmdesáti letech usiluje Vratislav Brabenec s neztenčenou vitalitou o to, aby podal důvěrnou zprávu o svých pocitech, o tom, že i ve věku "velebných kmetů", jenž propouští smutky, melancholie i vzpomínky, se lze přesto snažit o radost. Variací, životních etud i nezkrotných myšlenkových pochodů, jež vybublávají na povrch, je v této poměrně útlé knize mnoho: nostalgický obraz posvícenských pouťových radovánek, lamentace nad zničenou či znečištěnou přírodou nebo třeba sarkastické hodnocení národní hrdosti... Jsou tu i literární reminiscence, stopy po kanadském exilu i glosy o zahradničení. A přes všechny (byť s nadhledem viděné) prožité strasti, nespravedlnosti a křivdy tu zaznívají slova o tom, že je potřeba dál žít, "nezahořknout předčasně a dál důvěřivě čekat na další kopance".... celý text