Pořád se něco děje

Málo kdy mě kniha pohladí tak jako teď.
Nepředpokládám, že by ještě dnes v České kotlině byl někdo, kdo tohoto pána nezná, z televize, filmu či divadla.
Byl jsem nedávno v Plzni v Měšťanské Besedě na jeho vystoupení, kde jsem si o přestávce zakoupil tuto knihu - a nechal si ji od něj podepsat, musím dodat. Ačkoliv jsem se po celou dobu jeho představení "chlámal" smíchy a to doslova, tak jsem po pravdě řečeno, nečekal, že by jeho humor v psané formě mohl mít veliké grády. Vždyť právě Donutilův smysl pro vyprávění, imitaci a intonaci hlasu je tak jedinečný, že nepochybuji o tom, že ať by vyprávěl o nákupu v masně a nebo o návštěvě zubaře, lidé by se nebavili. Když jsem začal číst první řádky této knihy, objevil se mi na tváři úsměv. V tu chvíli můj vnitřní hlas překonvertoval text knihy do Donutilova hlasu a já jsem už nečetl knihu, nýbrž poslouchal poutavé vyprávění. Je to tak, ale opravdu jsem přestal číst a jen se nechal unášet příjemným vyprávěním tohoto mistra. Občas jsem zastavil a nekteré věty si přečetl nahlas, ale to nebylo ono. Proto nezbývalo než se ponořit opět do příběhu a knihu dočíst během jediného víkendu. Kniha je navíc doplněna velmi výmluvnými fotkami všech hlavních protagonistů a tak se mi nezřídka stávalo, že jsem se dvě minuty díval na jednu z nich a v duchu si říkal: " ...ještě že už se takovýhle strašný máničky nenosí".
Každopádně mottem této knihy je nenásilnou formou pobavit, polechat a vyloudit úsměv na tváři a to bude také důvod si ji po čase přečíst znovu.