Poklesky rozverné snoubenky
Miloň Čepelka
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/146283/mid_poklesky-rozverne-snoubenky-146283.jpg
4
33
33
Poklesky rozverné snoubenky, kterou vydal v nakladatelství Daranus (2007), je jeho opožděným prozaickým debutem. Na něj v témže nakladatelství navázaly novely Příliš mnoho pohřbů aneb když květiny promluví (2008) a Bezdětný otec a syn (2010).
Přidat komentář
"Cimrman" Miloň Čepelka napsal velmi zajímavou knížku. Přečetl jsem jedním dechem, hned po zakoupení na besedě s M. Čepelkou ve vyškovské knihovně Karla Dvořáčka. Velmi příjemné čtení a každému tuto novelu doporučuji. 4 a 1/2 *
Od začátku do konce šikovně udržované napětí nutící číst a číst. Zajímavé, jak se autor-muž vžil do pocitů mladé dívky (i když matka Žílová má jistě pro ženskou duši pochopení :) ) na cestě k Bohu=nalezení sama sebe. Pokud kniha nemohla vyjít před rokem 1989, tak spíše z důvodů politických než erotických.
Páni, co je na tomhle za pornografii? Ano, poslední stránky jsou trošku "lechtivější", ale jinak se jedná o velmi čtivý, a když to napíšu hloupě, MILÝ příběh jedné mladé dámy, která prostě žije svůj život a hledá "toho pravého". Moc se mi líbily Lídiny "rozhovory" s Bohem a myšlenky doktora Krále :-) Je to hezká knížka!!!
Je to vlastně naprosto obyčejný příběh. Žádné velké napětí či dějové zvraty. Jen život obyčejné holky z vesnice, která se dostane do Prahy. Její vývoj od třináctileté žáby zamilované do třídního učitele, přes lehkomyslnou studentku zdravotnické školy v Praze, která si užívá všeho, co jí život přináší, plnými doušky, až po třiadvacetiletou ženu, jež má za sebou potrat, ztrátu snoubence, rozvod i setkání se smrtí. A to všechno z ní udělalo zralou silnou vnitřně vyrovnanou bytost, která už ví, kde je její místo. Celý příběh se odehrává v důvěrně známém prostředí české vesnice, malého města i velkoměsta let šedesátých a letmo se dotkne atmosféry okolo srpna 1968. Kdybych měla tuto knihu charakterizovat jedním slovem, tak mě napadá slovo laskavá. I když to asi není úplně přesné. Zkrátka mi po jejím přečtení zůstal v duši takový zvláštní klid.
"Dnes v tom neumím vidět než Tvůj záměr, pane Bože. A už se neptám na okolnosti nebo důvody Tvého řízení. Vzdala jsem se myšlenky, že je možné ti porozumět. Neptám se už, proč nás vodíš po cestách, které jsou tak křivolaké. Třeba Tě to prostě jen těší. Snad se na náš účet bavíš. Nemám nic proti tomu.
Zjistila jsem, že je úžasné, když se člověk naučí pokoře. Když přestane být domýšlivý na svou jedinečnost. I kdyby tím sloužil jen výmyslu - říkám i kdyby -, je to zase dobře, protože tím slouží sobě. Aby se stal lepším. Kde není pýcha, není ani touha ovládat jiné lidi.
A tak, i když mi tehdy nebylo vůbec dobře, ještě dnes Ti děkuju za tu lekci. Děkuju a nepřestanu děkovat, dokud budu žít."
Nemám vo zvyku čítať podobné knihy, ale keď sa mi dostala do ruky, tak som sa do nej pustila. A musím povedať, že vôbec neľutujem. "Zhltla" som ju tak povediac na posedenie. Neuveriteľne rýchly dej vás nenechá knihu odložiť a núti čítať až do konca.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2016 | Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech |
| 2009 | Deník haiku |
| 2012 | Deník haiku 2 |
| 2008 |  Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví |
Souhlasím s ostatními, přečteno jedním dechem, moc zajímavý příběh a i mně se líbily rozhovory s Bohem.
A měním hodnocení ze 3 na 4*, protože mi kniha stále zůstává v hlavě. Hlavně ty pocity po přečtení, neumím to pojmenovat, ale i na těch málo stránkách toho bylo hodně....