Po stopách adamitů

Adamité byli jednou z nejzajímavějších a také jednou z nejzáhadnějších heretických skupin v historii českých kacířských hnutí. Existovali vůbec? Nejsou zprávy o jejich „orgiích“ jen pomluvou a snahou ospravedlnit jejich likvidaci v očích tehdejší společnosti? Na tyto otázky se snaží moderní historiografie odpovědět už desítky let. Autoři stalinského období např. jejich rituální nahotu naprosto popírali jako soudobou propagandu směřující k jejich diskreditaci (předchůdci komunistického hnutí se přece něčeho takového nemohli dopouštět) a autoři z opačného politického spektra tento aspekt naopak používají k argumentaci, kam až můžou různé sociální experimenty, rozvrat tradičních hodnot a řádu vést. Teprve práce posledních dvaceti třiceti let, zejména Petra Čorneje a Františka Šmahela, se pokusily vnést do této problematiky objektivnější pohled. Nicméně mnohdy si odporující závěry a výklady jednotlivých autorů, opírající se už několik desítek let o stále stejné prameny, nemusí být ještě zdaleka vyčerpány a jejich nový výklad nemusí být ani tak vzdálen skutečnosti, jak by se mohlo na první pohled zdát. Možná to chce jen opustit „akademickou půdu“ a přítmí studoven a vydat se do míst, kde si několik desítek či stovek lidí chtělo vytvořit svůj „Ráj“ už teď, tady na zemi, a nechat je na sebe působit. Zjistíme, že adamité od sdílení společného jídla i sebe navzájem směřovali k prohloubení naprosté a úplné jednoty své komunity. Dosáhli stavu, který se dá nazvat morální svobodou, pro ně neexistovaly žádné vnější morální normy, kterým by byli povinni se podřídit. Jejich přání, sny a touhy byly nejdůležitější a jediným hříchem bylo vzdát se vlastního pojetí svobody. Ze svých životů dokázali odstranit veškerou ideovou veteš, kterou je ať už světská nebo církevní vrchnost držela v nevolnictví. Nevěřili v očistec a nebe i peklo chápali jako stav duše. Jejich nebe bylo zde, tady a teď, na březích Nežárky.... celý text