Píseň o cestě
Bibhútibhúšan Bandjopádhjáj
Román bengálského spisovatele Bibhútibhúšana Bandjopádhjáje (1894-1950) "Píseň o cestě" figuruje v dějinách světového kulturního dědictví pod svým původním bengálským názvem Pather páňčálí, pod nímž jej v padesátých letech natočil slavný indický režisér Satjadžit Ráj a s nímž tehdy dobyl prestižní hlavní cenu filmového festivalu v Cannes. Dějištěm románu je bengálská vesnice z přelomu devatenáctého a dvacátého století, v níž prožívá své dětství malý Apu, syn chudého venkovského bráhmana, a jeho jen o málo starší sestra Durgá. Apu sní už odmalička o velké cestě, jež ho jednou vyvede z všední jednotvárnosti k dalekým obzorům. V nejtěsnějším kontaktu se štědrou a krásnou, ale často i nelítostně krutou indickou přírodou a džunglí prožívají děti svůj prostý život zkrášlovaný sny a fantaziemi, jež jim musí vynahradit všechno, co jim chudí rodiče nemohou poskytnout. Citové zaujetí, jímž je román prostoupen, a přesvědčivá autentičnost jeho hrdinů i jejich příběhů prozrazují, že v něm autor vylíčil ovzduší, v němž sám vyrůstal a stejně jako malý Apu snil své sny o daleké cestě do neznáma. ... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , ExOrienteOriginální název:
Pather páňčálí , 1929
více info...
Přidat komentář
Indie jako země je mi dosti vzdálená, asi proto jsem si Píseň o cestě - tedy knihu o touze po cestě - tolik neužila a nedokázala si přes skvělý popis přírody představit konkrétní stromy, rostliny, plody (googlovat mi při čtení knihy nejde).
Vadilo mi mezilidské haštěření a nadávání, které je v knize dopodrobna vylíčeno, na druhou stranu je krásně nastíněn sourozenecký vztah i občasná lidskosti.
Od chvíle, co jsem se dozvěděla, že kniha je autobiografická, jsem ji začala úplně jinak chápat. Obraz chudoby a kastování v kontrastu se sněním, nadějí, dětským světem, který dokáže nalézt radost ve slupce z ovoce, touhou po změně i strachu z nového dodává vyprávění sílu.
Malý Apu čte dobrodružné příběhy a sní o daleké cestě, ale sní o ní na chudé bengálské vesnici, kde jeho rodiče nemají peníze na to, aby pořádně nasytili své děti, natož, aby přemýšleli o cestování. A tak se protlouká se svojí sestrou Durgou po okolí, sbírají ovoce, občas se jim podaří získat od někoho skromné jídlo, nechávají se unášet vlastní fantazií a radují se z věcí, které bychom my ostatní přešli bez povšimnutí. To vše v syrovém prostředí rozkastované zaostalé Indie, kde bohatší sousedé nemají problém dát najevo, že jste pro ně póvl a tvrdé fyzické tresty jsou na denním pořádku. Píseň o cestě je dojemnou výpovědí o tom, že to, co jedni považují za samozřejmost, může být pro někoho jiného nedosažitelnou touhou. Píseň o cestě je zároveň ukázkou toho, že i bez všech možných vymožeností a bez materiálního zajištění lze prožívat okamžiky radosti a štěstí. Složité jméno autora si asi nezapamatuji, ale jeho knihu z hlavy jen tak nevypustím.
„A právě v jednom takovém okamžiku, když Apu stál na břehu, zadíval se až tam, kde zelený travnatý obzor končil a kde se modré nebe sklánělo k temnězelenému lesu u vzdálené vesnice, a najednou měl podivný pocit, který nedokázal nijak vyjádřit ani vysvětlit. Řekl jen sestře, jež právě vystoupila po schodech ghátu z vody:
‚Durgo, podívej se támhle!‘ A ukázal prstem někam na konec louky. ‚Támhle! Tam za těmi stromy – to už je hodně daleko, viď?‘
Durgá se rozesmála:
‚Hodně daleko? A to mi ukazuješ? Ty jsi ale blázen!‘
Dnes Apu překročil poprvé v životě hranice své vsi. "
Píseň o cestě
S knihou jsem se celkem dost natrápila, protože je v ní záplava téměř nevyslovitelných jazykolamných jmen, ztrácela jsem se tedy mezi nimi. Pořádně jsem se začetla až za polovinou, kdy jsem si na tyto krkolomnosti již zvykla.
Autor je oceňován za svůj popis bengálské venkovské krajiny. Popisuje ji s velkou láskou, stejně jako charaktery dětí. Především dětský entusiasmus, čistota, optimismus byly tím, co mě v knize nejvíce těšilo. Apu a Durga, jejich vztah, jejich charaktery mě zcela rozněžnily a naplňovaly láskou. Popisy bídy, radikálních kastovních zvyklostí, nevybíravého chování vůči slabším a "níže postaveným" mi znovu potvrdily, v jakém neskutečném přepychu a demokracii dnes žijeme a jak málo jsme za to vděčni.