Ostrov bez majáku

17.06.2019

Knih o hrůzách 2. světové války bylo napsáno hodně - o utrpení Židů a dalších vězňů v koncentrácích, o bídě porobených národů a vojácích bojujících na frontě. Nevím, kolik knih existuje o tom, jak prožívali 2. světovou válku obyvatelé Německa. Asi existují, ale celé generace nejspíš neměly chuť číst o tom, co prožíval národ, který za všechno to utrpení přece mohl... Alespoň něco podobného mě napadlo před lety během túry ve Schwarzwaldu, když jsem narazila na památník vojákům padlým ve 2. světové válce... cože, jaký památník? Vy, kdo jste začali válku, napadlo mě tenkrát. Ale vzápětí mi došlo, že všichni možná do války nechtěli, že se možná našli i matky a otcové, kteří nebyli hrdi na to, že jejich syn jde bojovat za tisíciletou říši... anebo alespoň později prozřeli a pochopili tu hrůzu, ten obrovský omyl, ten podvod, který nikdy nikdo nevezme zpět... a i kdyby takových moc nebylo, že si ten památník zaslouží, tak jako vojáci všech jiných národností.

Kniha Ruth Kraftové je přesně takovou knihou, kde si možná řeknete: proč by mě TOHLE mělo zajímat? Proč zrovna TOHLE mám číst? Asi se s tím počítalo, v době, kdy knížky vycházely ve statisícových nákladech, kniha Světlo bez majáku měla náklad pouhých 10 tis výtisků. Asi se počítalo s tím, že nepůjde na dračku... vlastně se divím, že u nás vůbec vyšla, sice 16 let po válce – ale co to je 16 let, zdaleka nebyly, nemohly být zahojeny všechny rány... Taky to, že knize dávám první hodnocení, tak trochu dokládá, že si kniha moc pozornosti u nás nezískala. A je to škoda.

Knihu jsem získala náhodou v jednom dobročinném bazaru. Nikdo jiný ji nechtěl a já se již předem rozhodla, že po přečtení ji pošlu dál. Z anotace jsem věděla, že hlavní hrdinkou je dvacetiletá dívka Eva, po matce Němka, po otci Židovka. Nebezpečná kombinace pro mladého člověka, který chce žít, studovat, milovat, bavit se... jak jen mohla ve válečném Německu přežít? Matčin nový manžel, Evin otčím, zařídí "uklizení" Evy na ostrov v Baltském moři, kde se vyvíjejí a testují Hitlerovy "zázračné" zbraně. A tak, podle hesla "pod svícnem je tma", Eva v relativním bezpečí tráví válečné dny pilnou prací v kanceláři, kde se přepočítávají a kreslí technické parametry nově vyvíjené zbraně A4. O její pravé identitě ví jen několik zasvěcených...

Musím říct, že asi tak první jedna třetina knihy mě příliš nenadchla. Velká spousta postav, o nichž jsem nevěděla, co si mám myslet, a které jsem si nedokázala zapamatovat, hodně technických informací o tajné základně pro vývoj zbraní. Postupně však, jak autorka vykresluje psychologii jednotlivých postav, jsem se nemohla od čtení odtrhnout. Ukázalo se, že na ostrově působí odbojová skupina, že někteří netouží po tom, aby Německo dobylo svět, anebo, po drtivé porážce u Stalingradu, již nevěří ve vítězství Německa a chtějí se vzdát dříve, než bude úplně pozdě. Masivní propaganda ovšem nepřipouští říkat takové myšlenky veřejně. Naopak, ti, kteří pochybují, si obvykle nechávají své pocity pro sebe, anebo se svěří jen nejbližším přátelům – aby pak pochybovali společně. Podobné je to i s Evou - teď už se nebojí jen o sebe, bojí se o o pár svých nejbližších, bojí se myšlenek, toho, co přijde... a ztrácí přátele ve válečné vřavě, na útěku před vězením, při plnění tajných úkolů... shledají se ještě? Pochyby lidí, kteří se jen ojediněle a tajně dostanou k pravdivým informacím, jsou pochopitelné. Čemu ještě mohou věřit, když to, co ještě včera byla pravda, je dnes bohapustá lež?

Evina totožnost se nakonec vyzradí, a tak je několikrát přesunuta na méně bezpečné pracovní pozice dále na východ. Málo se vídá i se svým milým, fyzikem Hansem, bojí se představovat si život po válce - bude nějaký život, jejich život? Rudá armáda postupuje na západ, mládež staví hliněný Pomořanský val, nevědouc, že už je vše zbytečné, že vysocí důstojníci Wehrmachtu jsou dávno na útěku a jenom bláhové a snadno zmanipulovatelné mládí se snaží zastavit příval, který se prodral skrze hradby z německých tanků a děl.
Ve dnech spojeneckých náletů na Drážďany Eva navždy v nich ztrácí nevlastní sestru, ostatní, jí drazí lidé mizí kdesi ve skupinách uprchlíků, jeden o druhém netuší, zda přežili. Peklo, které se na Drážďany sneslo, nelze pochopit ani na ně zapomenout. Přesto Eva musí jít dál... a tu se s ní loučíme... Zůstává víc otázek než odpovědí. Shledají se někdy s Hansem? S kamarádkou Valy, která zachránila Evina malého synovce Rainera? Uvidí se s Jürgenem Baerem, kterému kdysi dopomohla k útěku? S potěšením jsem zjistila, že existuje pokračování příběhu v knize Zlatá židle...

Jiné otázky ale už nezodpoví nikdo. Vyprávěla Ruth Kraft svůj osobní příběh? Byla ona sama Evou? Anebo hlavní hrdinku poskládala z několika osudů, včetně toho svého? Pracovala totiž na základně výroby zbraní, stejně jako románová Eva, a i v dalších ohledech zde najdeme mnoho podobností. O jejím případném pobytu v Drážďanech se však v dostupných zdrojích nepíše – nebyla tam, anebo by bylo bývalo lépe, kdyby tam nebyla a nepopsala všechnu tu hrůzu ve své knize? Historikové se dodnes dohadují, zda by spojenecké nálety na Drážďany, které zabily tisíce civilistů a z centra města učinily ohnivé peklo, z něhož nebylo úniku, neměly být považovány za válečný zločin (to byla první věc, která mě při čtení napadla). Zničeny byly nemocnice, kostel a další místa, kde se obyvatelé, vesměs ženy s dětmi a staří lidé (protože bojeschopní muži byli na frontě nebo už dávno v hrobě) ukrývali. Zničen byl park Velká zahrada, kde se řada lidí uchýlila po první vlně náletů a kde nehořelo - prý mířili do parku cíleně, mluvili mezi sebou, že z vysílání Londýna měli mít snad záruku bezpečí, ale opak byl pravdou... Německá Wikipedie se zmiňuje o některých "mýtech"- například shazování bomb s bílým fosforem a nálety hloubkových letců, kteří stříleli po prchajících. Prý ani jedno nebylo možné, vyhodnotili historikové několik desítek let po válce. Očití svědkové se v té vřavě jistě spletli..Těžko soudit, co je pravda...