Oheň
Maria Pourchet
Univerzitná profesorka Laure má manžela, dve dcéry a dom. V štyridsiatke sa jej zdá, že to všetko nie je súhrn jej túžob, ale výsledok úsilia a kompromisov. Päťdesiatnik Clément sa nudí vo svete finančníctva. Výhľad z preskleného vežiaka ho unavuje rovnako ako YouPorn. Keď sa stretnú a začnú si spolu, obaja dúfajú, že vášeň ich nedovoleného vzťahu bude katalyzátorom zmeny. S niečím však nepočítali. Maria Pourchet ponúka živý, silný a vtipný román o láske, ktorá je desivo vážnejšia a nebezpečnejšia, než sa na prvý pohľad zdá. „V tomto odvážnom, inteligentnom a krutom románe sa riešia aj ďalšie témy: sociálna nevyhnutnosť a kríza maskulinity. Vo svete, kde sa muži – a ženy – ešte nespamätali z vojny proti mužskej nadvláde, niet otcov. Jedinou postavou oslovovanou Otec je Clémentov pes.“ Michel Schneider Maria Pourchet je spisovateľka, scenáristka a sociologička. Jej šiesty román Oheň bol nominovaný na Goncourtovu cenu.... celý text
Přidat komentář
Ak už (ne)chcete počúvať o láske, dajte si Oheň. Cynické, prázdne ľudské srdcia, ktoré niečo málinko nakoniec pocítili, ale či k nim bola autorka milosrdná alebo nie, to už nechám na prečítanie. Nevšedná romanca, ktorá možno až takou nevšednou nebude, a ktorá sa možno odohráva u nás i okolo nás už príliš často. Dej beží s rýchlou dynamikou- máte pocit neustále vyplazeného jazyka, akoby ste nestíhali s dychom, akoby ste chceli na koniec textu dobehnúť skôr, ako sa tam očami vôbec dostanete. Osobne ma zaujala postava Véry, dcéra hlavnej postavy. V jej postave sa totiž odráža istý starogrécky epos...
Těžká, podivná kniha, ke které jsem se prakticky nechtěla večer vracet a dočetla jsem ji spíš s námahou.
Covidová atmosféra, touha po blízkém člověku, ke kterému se lze alespoñ na chvíli schoulit, přitulit a zapomenout na beznaděj nenaplněného života . Laura a Clemens...toužii od života víc, než jim současný svět nabízel, vášeň a touha se ale trochu rozpustila v depresi a stagnaci na stávající stav nejen covidové situace . Čtení této knihy mě dost zasáhlo. Člověk má jen jednu šanci...a pokud ji nenaplní , nevyužije, co mu život nabídne ... bude hledat něco...sám nevěda co. Pokud sám nevím co chci, nemám zharmonizované své pocity a jistoty .. . deprese vítej ... A v tom mě čtení této knihy bolelo , přestože jsem ji občas odložila ...bylo to jak nedopitá číše vína, kterému nemůžete přijít na chuť...až když vypijte poslední slzu že dna....je vám líto, že je číśe dopita ..
Hodně těžké až depresivní čtení. Sic dospělí, ale totálně rozháraní byli Laura a Cleménte. Ona si nevážila sama sebe a on nevěděl sám co se sebou. Nechápu, že mu ten pes vydržel tak dlouho :-) Těžko k nim hledat cestu. Nejvíc naživu mi přišla Véra, ať již problematická, ale alespoň za něco, proti něčemu, bojovala.
Musím doufat, že tohle není reprezentativní vzorek společnosti, nicméně napsáno skvěle.
Bolestné. Zdánlivě nevýslovné je tak přesně popsané, až mrazí. Možná proto, že si to postavy neřekly vzájemně (což by je třeba spasilo), ale jen si to dokázaly pomyslet. Zformulovat tápání a úporné lpění se tady povedlo dokonale.
"...nic tě nenaučili, leda se k něčemu upínat."
"Protože, Clémente, jak říká moje žena, Země nemá dvě slunce."
"Tak moc jsem potřeboval někoho jenom pro sebe, a ne se o něho dělit nebo s ním jen pracovat, že jsem vyložil všechno. Celý ten příběh. Trochu jako když se otevře popelnice, nic víc."
V románu se střídají dva vypravěči: Clément, padesátiletý bankovní úředník, a Laura, o deset let mladší profesorka, matka dvou dcer a unavená manželka. Ti dva jsou milenci, jenže Clemént je víceméně vyhořelý muž a Laura žena v krizi středního věku a podle toho tušíte, kam to všechno nejspíš bude spět
Ze začátku jsem byla docela nadšená, líbilo se mi rychlé tempo, jímž je příběh vyprávěn, a jeho ironie (bavila mě matka, která i z hrobu Lauru stále kárá), postupně ale nadšení nějak opadalo
Vyprávění Clémenta se nikam moc neposouvá, stále se tak nějak potácí odnikud nikam, vyprávění Laury mi bylo bližší, víc jsem jí rozuměla, a ačkoli závěr byl pro někoho možná trochu překvapivý, po přečtení knihy ve mně žádný hlubší pocit nezůstal, bohužel
Hodnocení: 3,5* z 5*
Tedy - nečekala jsem romantiku .... ale ryzí upřímnost této autorky mne dovedla k zamyšlení ....
Reálný pohled na covidovou Evropu a krizi středního věku u Laury a Clemence a jejich touhu po úniku z beznaděje aspoň k troše tepla v kalné vodě ....
Touha po teplé dlani, která podpoří - po důlku v rameni, kam složíme unavenou hlavu .... je to opravdu tak moc, co chtějí .... ?
" Že láska oheň je, přečteš námatkou,jen k uhašení není....
Hlasem i mlčením nás stejně zrazuje ...." /J.Racine/
Já tam opravdu necítila jen touhu po fyzickém doteku - jen přání po naplnění života plného kompromisů ....
Kniha plná podnětů - ale v závěru nenachází řešení .....
Autorka mi připomíná Delphine de Vigan - ovšem v brutálnější podobě ....
Poměrně hutné dílo.. Ze začátku je třeba si zvyknout na dost netradiční vypravěčský styl, ale poté se vám naservíruje silný kafe ocukrované velkou dávkou emocí, vášně, bolesti a deprese.
Nedočteno. Konec už po 13 stranách. Lituji své zbrklosti, že jsem si v knihkupectví nepřečetl aspoň prvních pár vět. Nikdy bych si to nekoupil. Kvůli té formě, v jaké je to psané, je to zkrátka nečitelné. Nejsem schopen vůbec vnímat co se děje, o kom je řeč nebo kdo na koho mluví. Uff. Něco tak strašného jsem ještě neviděl. Třeba to ještě někdy zkusím překonat.
Štítky knihy
deprese milostné romány Francie francouzská literatura psychologické romány černý humor psychická traumata nebezpečný virus problémy společnosti koronavirus, covid-19 vášeň
Kniha Oheň je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 45x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 48x |
| Chystám se číst | 74x |
| Chci si koupit | 20x |
Odeon prostě umí obálky: tolik interpretačních možností = obrázek ledovce v opozici názvu románu (oheň jako touha po vášni a lásce vs. led jako reálný stav partnerských citů?), ledovec vyvedený v dvojitém zrcadlovém převrácení (nikoli odraz ve vodě) jako dvouhlavé karty (další opozice, snad jako protipóly povah hlavních postav?), špička ledovce jako aluze na vše, co je skryté pod hladinou (v manželském i mileneckém vztahu, v nejvyšších patrech bankovních ředitelství..., ale i v hlavě - samomluvě postav)
Oheň je prvním románem Pourchetové přeloženým do češtiny, ale šestým vydaným, doufám, že to u nás brzy napraví, protože autorka si mě získala svou vypravěčskou zkratkou a výstižným zachycením myšlenek postav, aniž by se topila v emocích nebo sáhla k vulgaritě
velmi mě překvapila téměř nonsensová pointa (nebudu spoilerovat), naopak vůbec ne vývoj Véřiny postavy (od revolty ke konformitě) = vztah matky Laury s dcerou Vérou mi mimochodem připomněl Nejvyšší kartu Petry Hůlové
román z nejčerstvější přítomnosti o rezignaci generace 40+ cokoli cítit, dělat, tvořit, prožívat... a o podobách kompenzace těchto impotencí