Oféliin pohřeb

07.04.2017

Výbor z Rúfusových veršů bilancuje život a balancuje na hraně života, smrti. Zobrazuje všednost.
„Lomí se život na ostré hraně dýky.
A tu je tragika,
tam triumf. Květ prší na pomníky.
Slyšet zpěv – ústy básníka:

Zas jedna bolest slzy porodila.
Vrhla je ve tvář publika.
A co je pravda? Pohádková víla,
která nám věčně utíká.“ (Verš, s.20)

„Ba za hrst výslužky rýmuje prázdné chvály
žvatlavým veršíkem, pýchou se zalyká.
Na prsou smutných lyr písničky zaplakaly:
Bože, bože můj, ó stvoř mi básníka.“ (Básník, s.24)

„Ach slovo, uzlíčku pod hlavou.
Viděl jsem básníky nad strašnou
hloubkou ticha.
Po křehkém mostě slov šli s básní do věčnosti.
Vzlykali obavou. (Slova /F. Halasovi/, s.43)

Zaujme aluze na válku: „Gavrila Princip čeká na Jeho Jasnost.“ (Smrt, s. 45)
Opakují se motivy smutku: „A venku prší stesk jak hvězdy na stodoly,
na prázdná, bohem vylidněná slova.“ (V zemi nikoho, s. 46).

Autor klade důraz i na práci: „Na všecky strany zpívá kohout práce.
Kraj obrůstá sladkými mozoly.“ (Letní krajina, s.56)

Patný je vztah k vlasti: „Zvon domova ti zazvoní.
Kadloubek. Hněv i láska
odlévaly v něm tvoji podobu.
(…)
Vydrž nás, buď nám trpělivá zem
a zůstaň s námi v tom těžkém čase.“ (Zvony, s.73)


Často se objevuje smrt: „Tím, čím se mrtví drží života
a živí smrti. Zkusmo vrženým,
aby nás Nikde neodneslo Nikam.“ (Oféliin pohřeb, s.83)

Verše přeložené Miroslavem Florianem, Josefem Peterkou, Janou Štroblovou, Jiřím Žáčkem se mi líbily, i když je Rúfusovo vnímání světa posmutnělé.

"Položit na stůl přesnou jako krajíc
A hrnek vody. Anebo
do špetky soli. To je báseň.

A nestavět se přitom na paty.
Tím méně na špičky. Mít čas. Z hlubokosti
vytáhnout okov, ale na prameni
nestavět krám ni chrám.

Nahoru Jordánem až půjde pstruží tah,
neshánět prut, a vědět, že řeka
neskládá se z ryb.

Že je jí o to víc,
O co se báseň zdvihá nad slova.

Ne kámen.
Socha. Žena Lotova
je báseň." (Co je báseň, s. 86)

"Co bylo třeba oznámit,
je oznámeno.
Co bylo třeba povědět,
se řeklo.

Co dál?
Nic. Žádný tklivý památníček.

Zem neodkládá listy do poliček.
Přečte, zmačká
a rovnou zahodí.
Zem nemá splín a nezná odchody.
Zem, ta zná déšť a rosu.

Ale slza?
Jen člověk umí prožít dojetí.

Lidský smutek
je smutkem paměti." (Podzimní listy, s. 112)

........................................................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 11. kniha od autora ze sousedícího státu