Obraziště
Milena Fucimanová
Současný román, který se zabývá otázkou osamění, hledání vztahů. Zároveň se ptá, jakou formu má lidská schopnost pomáhat, chápat a překonávat potíže. Osu příběhu tvoří osudové nedorozumění a neschopnost komunikace s nejbližšími. Příběh vyúsťuje v básnický obraz velké potopy na základě skutečných záplav na Moravě. Na pozadí tragické autohavárie, při které hrdinka příběhu Oliva ztratí manžela a jediný syn je těžce zraněný, se rozehrává věčné téma: Jací jsme, co hledáme jeden od druhého. Oliva je introvertní žena, která jen nesnadno vychází ze své ulity. Uvědomuje si, jak je zoufale bezmocná, protože tápe v nejistotě, je připravená k jakékoli oběti, ale nikdo oběť nežádá. Bolest a ztráta jistoty ji zahltí natolik, že Oliva už není schopna vnímat svět s rozvahou, zraňuje ji všechno a ona bezděčně zraňuje i ty, které má ráda. Věčný motiv vztahu matky a syna je v závěru románu přehlušen rozvodněnou Moravou.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2009 |  Denní menu |
| 2003 |  Sloh |
| 2012 |  Houslistka |
| 2015 | Cesty |
| 2008 | Jak správně psát velká počáteční písmena v češtině |
Kniha Obraziště je v
| Přečtených | 2x |
| Doporučených | 1x |
| Chystám se číst | 1x |
Kniha „Obraziště“ je hlubokou a téměř stojatou vodou; jistě nepředstavuje ideální pásmo pro každou rybu, ale o to intenzivněji může potěšit a potěší toho, kdo taková prostředí vyhledává a má rád.
A vůbec, nebojme se té metafory s (cejnovým) rybím pásmem: Motivy této knihy se rozlévají doširoka (ztráta manžela, invalidita, hledání lásky) a kniha (přesto) plyne důstojně pomalu – neuchyluje se k ostentativním, zběsilým výkřikům. Tím vzniklo prostředí, které je velmi citlivé a vegetativní, naplněné vrstvami a obrazy. Zároveň v něm je však pro nízký obsah kyslíku místy téměř nedýchatelno – svírá vás, nutí se zalykat. Ale nedusí, jen přidušuje. A je to výživné, hutné přidušení.
Doporučuji.
„Chtěla bych, myslí si Oliva, chtěla bych být
a nenašla pravé slovo.“
„Hraniční kameny žen jsou často posouvány, až se ztrácejí v hustém mlází. Někdo v něm supí, slyším dech živého tvora, ale nedovedu rozeznat, patří-li ten neznámý tvor k pronásledovaným nebo pronásledovatelům.“