Novověký rozervanec

Novověký rozervanec [hrabě Louis Lange d’Ardennes de Camors]. Román z vyšších kruhův francouzských, odehrávající se za dob 2. císařství. ... Spisovatel románu, jejž zde podáváme českému čtenářstvu v překladu, vybral sobě za hrdinu mladíka z bohatého hraběcího rodu, jenž maje veliké schopnosti a šlechetného ducha, bažícího po vznešenosti, byl by se stal převýborným mužem, kdyby byl se shledal s lepšími vůdci. Otec jeho ale, přívrženec nejhrubšího materialismu, nejsvrchovanější světák, rozpásaný sobec, povznesl se s pohrdavostí nad učením víry a mravosloví, platného vůbec u lidí. Ludvík Camors, vychováním v ústavu nabyv vznešeného smyslu o živobytí a povinnosti, vstoupil do proudu života se srdcem, zaníceným důvěrou, soucitností, nadšeností a obětovností, a vyhledával sobě důstojného způsobu k jednání. Příkladem ale ohavného otce svého stal se vřelým přívržencem materialismu, a považoval lidské pokolení za pouze hmotný účinek sil přírody, kteráž plodí tvory silné i slabé. Považuje sebe takovým silným tvorem, nedělal sobě svědomí, užívati lidí jenom k svému prospěchu i ku své rozkoši. Poněvadž potřeba jistého mravního zákonu jest člověku nutna, vyhradil sobě Camors za nezvratné pravidlo čest, maje ji za jakousi zásadu. Opanován byv náruživostí i porušiv tu zásadu nahlížel, že čest není spolehlivou vůdkyní člověka, cítě ve svém svědomí ostnův i ve srdci svém podnětův k útrpnosti nadsvými obětmi. Prosté pravdy, posud nepozorované, ukzovaly se mu již v klidném světle svém; on je již takil v čisté lásce k manželce i k synáčkovi, v divech přírody, a snad již i v hlubokém pomýšlení na Boha. Ale nemaje dostatek mravní síly a stydě se otevříti hlubina srdce svého těm, proti kterýmž se byl prohřešil, došel toho smutného konce, že umřel co veliký vinník. Slovem jest to takový nešťastník, jejž vylíčil náš K. Vinařický v jedné své básni, pravě : Rozervaná duše v životě, Která v šílenství boj vede stálý S pravdy, dobra, krásy ideály, Hrdá bují, nevěří, nedoufá, Sebe boží, na pohled však zoufá; Z pýchy staví babylonskou věž, Pravdou jest jí sebeklam a lež. Kdo vylíčí nemoc její pýchy, Dutou její chloubu, marnou klopotu, Tajné hoře, sebeklamné smíchy, Její obrejlenou slepotu, Samosvodné pletichy a léče, Licoměrné stonání a křeče, Její spěchy cestami křivými? I z jiného ohledu jest ten román velezajímav, ukazuje nám neblahé následky francouzské centralisace, která takořka soustřeďuje celé Francouzsko v Paříži. V Praze, dne 2. července 1874. Překladatel [Antonín Hausgirg].... celý text