Noc věrnosti a ctnosti

02.01.2022

Čtenář básní má vždy představu.
Románem nevkračujete na tak tenký led. Román může mít hluchá místa a přesto vás právě proto může posléze zcela ochromit.
Nositelka Nobelovy ceny umí skládat slova k sobě. Její led je tlustý, neprolomí se. A právě v této drobnosti spatřuji chybu.
Básně jsou smutné, navíc psané povětšinou z mužského pohledu a já jim nevěřím. Neotevřela se přede mnou jako žena a já se ptám: proč?
Vyslovené otázky posmrtných tendencí jsou sice zajímavé, ale dle mého názoru nedotažené a málo sugestivní, příliš snové, pocitové.
Ale každý autor má svá omezení a svoje ideály. Pro ně tvoří a žije. Někdy se nesloučí s představou čtenáře. Taková situace nastala mezi mnou a paní Gluckovou.
Chyběl mi alespoň náznak rýmu, trochu více vnímavosti k podstatě poezie.
Říká se přeci: ty jsi ale básník. Toto o této sbírce a její autorce těžko mohu tvrdit.
Vypravěčka přes závoj mlhy? Možná tak...

16.03.2021

Výborná sbírka, jen mi přišlo, že minimálně na jednom místě byla zvolena nevhodně mužská promluva namísto ženské. Zvlášť v básni Letní zahrada bych volil spíše ženského vypravěče, protože se jedná evidentně o báseň inspirovanou vzpomínkou na autorčinu matku Beatrice. Doporučuji.

08.02.2021

Nádherné a něžné pojednání o těžkostech života, bez zoufání, ba přímo s obdivem k životu jako takovému.

"Člověk řekne jediné slovo: Já.
A z tohohle pramínku
vzniknou velké věci - "

07.12.2020

Pomezí mezi poezií a prózou, pomezí mezi životem a druhou smrtí člověka upadlého v zapomenutí.
Na zápraží, v té zimě, stáli
mí rodiče. Maminka na mě,
na svou dceru, už dospělou ženu, zůstala koukat.
Ani si na nás nevzpomeneš, vyčetla mi.
Čteme každou tvou knihu, jen co se dostane do nebe.
Už v nich nenajdeme pomalu ani zmínku o sobě, ani zmínku o tvé sestřičce.
A ukázali na moji mrtvou sestřičku, pro mě naprosto cizí,
jíž matka pevně držela v náručí.
Nebýt nás, neexistovala bys, řekla mi.
A nebýt tvé sestřičky - máš její duši.
Pak se vypařili jak mormonští misionáři.

25.11.2020

Sbírku Noc věrnosti a ctnosti napsanou v roce 2014 jsem si pořídil v návaznosti na udělení Nobelovy ceny za literaturu za rok 2020, kterou její autorka, Louise Glücková, získala. Z toho důvodu jsem se k autorčiným básním dostal zcela nedotčený znalostí jakéhokoliv pozadí vzniku díla či informacemi o autorce (pouze fakt, že je vyučuje na Yaleově univerzitě).
Překvapil mě styl, kterým je dílo napsané, opravdu se v něm v určitých částech ztrácí hranice mezi poezií a prózou. Co se dílu nesporně upřít nedá, je jeho lyričnost. Ze čtení jednotlivých básní jsem si odnášel především atmosféru, kterou vytvářely. Připadalo mi, že páteří sbírky bylo několik opakujících se témat jako: začátky a konce (ilustrací budiž jedna z mých oblíbených básní ''dobrodružství'') , vzpomínky a nespolehlivá a tajuplná paměť (''cornwall''), smrt rodičů (''strom, co se postavil do cesty rodičům''). Básně jako kupříkladu ''výmluvné mlčení'' na mě zapůsobily svým tichým krásným vyjádřením smyslu náhodných osudových setkání/situací. Celkově si nezapamatuji ze sbírky jednu báseň, která by pozměnila můj pohled na svět, ale zvláštní pocit napětí vycházející z nálady básní Louise Glückové.
Myslím si, že autorka nebude patřit mezi spisovatelku, ke které bych se měl v budoucnu často vracet, přesto jsem rád, že se mi její verše dostali do rukou.
Chystám se si přečíst ještě jednu její sbírku: Divoký kosatec (1992; Pulitzerova cena), jejíž styl, jak jsem se dočetl má být dosti odlišný od této novější sbírky, a který někteří kritici považují za spisovatelčin nejlepší počin.

04.04.2018

Citace z básně "Za obzor".
"... a já uvidím, jak se potkávají má dvě já, na příchodu
a na odchodu - "
Kdy nastává ten okamžik, kdy si začneme my "nesmrtelní" uvědomovat, že jsme na té cestě "za obzor"? Ne, že bychom po ní nekráčeli / nesprintovali / nešourali se již dříve (v podstatě od narození), ale je lidskou přirozenosti to nevnímat. Možná je to obrana před zármutkem. Ale co když je to tak, že nás to vytěsňování vědomí smrti vlastně ochuzuje ...

01.02.2018

Domorodá krajina
"Stojíš na otci, upozornila mě matka,
a opravdu - stála jsem přesně uprostřed
travnatého obdélníku, posekaného tak úhledně, že pod ním
klidně mohl být
tatínkův hrob, ačkoliv chyběl náhrobní kámen s patřičným
nápisem.

Stojíš na otci, zopakovala
tentokrát hlasitěji, až mě to zarazilo,
protože byla sama dávno mrtvá; vždyť to připustil i doktor!

Udělala jsem krok stranou, tam,
kde končil otec a začínala matka."
(úryvek)

Snové básně odrážející vzpomínky v proměnlivém sledu obrazů paměti. Poznání, že paměť nás dokáže lehce zradit a vše možná bylo úplně jinak.