Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii

Na tuto knihu jsem byl opravdu zvědavý, jelikož mám tak trochu problém s trans aktivisty, kteří místo toho, aby trans problematiku prezentovali rozumně, tak tlačí společnosti nesmysly o tom, že muži mohou být těhotní a další bizarnosti, které nepřinesou nic dobrého. Také během několika let se z toho nepochybně trend trochu stal, což potvrzuje i naše přední odbornice na transsexualitu Hana Fifková. Na základě toho jsem byl zvědav, jak toto téma tato kniha zprostředkuje, neboť jsem si říkal, že se konečně někdo začal zabývat tím, že se z této problematiky v dnešní době stal trend. Bohužel jsem byl neskutečně zklamán a místo odborné knihy jsem dostal dávku pseudovědeckých nesmyslů, s tendenčním a zjednodušujícím pohledem, který jak už i název knihy napovídá, využívá i bulvárnost a hysterii.

Největším problémem autorky je, že svoji knihu prezentuje jako odborný pramen, ale jak už jsem zmínil, využívá pseudovědecké výplody, které nemají oporu ve skutečných poznatcích a navíc značně zkresluje a vytrhává vše z kontextu jen aby to zapadalo do jejích osnov. Např. kniha obsahuje hypotézu "Rapid-onset gender dysphoria (ROGD)" kterou popsala Lisa Littman a ta pojednává o tom, že pohlavní dysforie mezi mladistvými může být způsobena vlivem okolí a tady je důležité zmínit, že odborníci tuto hypotézu odmítají ve smyslu, že by to byla hlavní příčina transsexuality, jelikož dle poznatků je to především biologického rázu. Samotná autorka této hypotézy sama tvrdí, že ROGD není klinická diagnóza a že naopak nemá dokazovat, že by samotná tranzice byla špatná, pouze poukazuje na důležitost obezřetnosti u tranzic mladistvých. Shrier, autorka knihy však ROGD prezentuje jako univerzální pravdu, která má dokazovat škodlivost tranzic, ale to jednoznačně není pravda a velice to vytrhává z kontextu. Shrier velkou část knihy zakládá na této hypotéze a díky tomu uskutečnila rozhovory s rodiči trans mladistvých, které navíc vyhledávala na bizarních internetových skupinách. Tady nastává také zásadní problém v tom, že nedala prostor těmto mladistvým a nevedla s nimi rozhovory, aby mohla získat jejich pohled, pouze se jednostranně věnovala rozhovorům s rodiči, kteří byli razantně proti identitám svých dětí a navíc se sdružovali na internetových fórech a aktivně brojili proti tranzicím. Shrier toto prezentuje jako odbornou práci, ale je znát, že to není vědecká pracovnice a absolutně neví, jak se má takový výzkum vést, protože toto je neskutečný amatérismus a není možné tento postup považovat za odborný, na což řada skutečných odborníků poukazuje a kritizuje na základě toho autorku.

Také dost značně zkresluje i výroky některých psychiatrů objevujících se v knize, nejen, že mezi nimi selektovala hlavně ty, kteří jsou nejvíc kontroverzní a jejich přístup nemá oporu v poznatcích a byl odbornou veřejností odmítnut, ale snaží se je vykreslovat jako hlavní autority, které tranzice odmítají, ale vtipné je, že i přesto, jak je autorka ve své knize využívá, tak sami tranzice neodmítají a naopak je podporují, což dost odporuje tomu, co se autorka knihy snažila ve své knize popsat. Takovým příkladem je třeba Kenneth Zucker, zastává sice stanoviska opatrnosti ale sám několikrát řekl, že tranzice může být velmi vhodná i potřebná a to i mezi mladistvými, jen nechce, aby v tom byl ideologický boj. Také řada bývalých kolegů Zuckera kritizovali autorku knihy z toho, že vytrhává citace z kontextu, které neodráží skutečné nuance výzkumu, toto prohlásil třeba VanderLaan.

Přijde mi směšné, jak se autorka po následné kritice snažila svoji osobu prezentovat jako oběť "cancel culture", ale především si musí uvědomit, že pokud existuje svoboda projevu, tak je potřebné počítat s tím, že jí bude také někdo kritizovat a pokud dělá něco špatně, že se lidé pracující v odborné sféře ozvou. Připomíná mi to třeba Společnost ploché Země, nebo různé akademiky, kteří odmítají potvrzené fyzikální principy, ti se také často cítí šikanovaní těmi zlými, zaslepenými odborníky a nenávistnou veřejností.

Velice nešťastné je, že lidé, kteří této problematice nerozumí, nebo o ní nikdy neslyšeli, tak první co bude, přečtou si tuto knihu a dost negativně to ovlivní jejich názory na tuto problematiku, pak lidé budou zjednodušeně tvrdit, že tranzice jsou největší chybou vědy a že je vše špatně, což ostatně dokládají i některé komentáře zde. Transsexualita je však komplexní problém a nelze na ní pohlížet takto zjednodušeně a ideologicky jednostranně, je kvalitně prozkoumaná již několik desetiletí a na základě několikaletých výzkumů je potvrzeno, že tranzice je skutečnou léčbou této poruchy, výjimky existují, ale vyskytují se raritně. Je však potřebné od toho oddělit aktivismus, který chce vše rozvolnit, je potřeba stále k transsexualitě přistupovat jako k poruše a lpět na diagnostických principech a nastavovat kvalitní léčbu, aby nemohl kdokoliv jen tak z rozmaru podstoupit tranzici. Doporučuji si vyhledávat relevantní informace a studie třeba na odborné databázi PubMed a nenaslouchat politickým komentátorům, kteří záměrně manipulují svými výroky, aby to zapadalo do jejich světonázoru. Dnes bohužel značně sociální sítě lidem vymývají mozky a lidé pak věří nesmyslům, dost populární je dnes i plochá Země apod., tudíž i problematika transsexuality je dnes terčem těchto pseudo-faktů.

Abigail Shrierová ve své knize Nevratné poškození podrobně analyzuje fenomén rychlého nárůstu transgender identifikace mezi dospívajícími dívkami v západních společnostech. Autorka na základě kvalitativního výzkumu, rozhovorů s odborníky i rodiči, a sekundární analýzy existujících studií, představuje tezi o sociálně-mediálním šíření tzv. „rychlého nástupu genderové dysforie“ (Rapid Onset Gender Dysphoria – ROGD). Kniha, ačkoli populárně-naučná, představuje významný příspěvek do diskuse o dynamice identity v době digitálních médií a medicínské intervence v adolescenci.

Shrierová vychází z poznatků o klasické genderové dysforii, která se obvykle manifestuje v raném dětství, je stabilní v čase a výrazně častější u biologických mužů. V kontrastu s tím zkoumá fenomén ROGD – náhlou transgender identifikaci u adolescentních dívek bez předchozích známek genderové nekomfortnosti. Hypotézou autorky je, že klíčovým faktorem v tomto jevu je vliv vrstevnických skupin, mediální expozice a algoritmicky posilované sociální bubliny na internetu.

Kniha je založena na kvalitativním výzkumu: obsahuje případové studie rodin, rozhovory s lékaři, terapeuty, transgender osobami i detransitionery. Ačkoliv nejde o striktně akademickou studii s kontrolovanými vzorky a kvantitativní analýzou, přístup autorky splňuje standardy investigativního žurnalismu a odhaluje alarmující souvislosti, které dosud nebyly komplexně prozkoumány.

K nejvýznamnějším poznatkům knihy patří poukázání na absenci validovaných diagnostických nástrojů pro určení trvalosti genderové identity v adolescenci. Kritická analýza "afirmativního modelu" v psychologii a medicíně, kdy se identifikace adolescenta s opačným pohlavím bez hlubší reflexe automaticky považuje za nezpochybnitelnou. Identifikace rizik spojených s předčasnými hormonálními terapiemi a chirurgickými zásahy u nezralých jedinců, jejichž prefrontální kortex (centrum sebeřízení) se plně vyvíjí až kolem 25. roku života.
Popis jevu „sociální nákazy“ v kolektivech, kde se transgender identifikace šíří podobně jako poruchy příjmu potravy či sebepoškozování. Shrierová navíc poukazuje na zvýšený výskyt autismu mezi adolescenty s ROGD, což je fenomén, který si zasluhuje další empirický výzkum.
Shrierová v knize otevřeně deklaruje limity svého výzkumu a opírá se o svědectví jak transgender osob, tak detransitionerů a rodičů. Její práce nepodporuje stigmatizaci transgender osob, nýbrž vyzývá k hlubší reflexi a obezřetnosti při zásazích, které mají trvalý dopad na fyzické a psychické zdraví adolescentů.

"Nevratné poškození" je významnou publikací, která by měla být součástí odborné diskuse nejen mezi psychology a pedagogy, ale také mezi lékaři a tvůrci vzdělávací politiky. Přestože kniha může být vnímána jako kontroverzní, její hlavní apel – potřeba kritického myšlení, důsledné diagnostiky a opatrnosti při léčbě dospívajících – je nejen legitimní, ale i nezbytný.

V době, kdy identita a zdraví adolescentů čelí novým formám rizik, je hlas Abigail Shrierové naléhavým a potřebným příspěvkem k ochraně jejich budoucnosti.

Děkuji nakladatelství Bourdon za laskavé poskytnutí recenzního výtisku knihy "Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii". Velmi si vážím důvěry i příležitosti seznámit se s tímto důležitým titulem.

Vrátila jsem se k četbě po shlédnutí podcastu Kecy a politika z 25.4. letošního roku, kde sexuoložka Hana Fifková jednoznačně potvrzuje "epidemii", o kterou se jedná v téhle knize. Minimálně hovoří o všem, co zmiňuje ve svém komentáři Kyri. Všem, kdo knihu čtete vřele doporučuji pro srovnání a náhled na tuhle smutnou až šokující problematiku pohled od české sexuoložky.

Knížka mě na počátku zděsila a šokovala a vůbec. O téhle stránce problematiky jsem nevěděla nic. Po pár rozhovorech se známými vím, že i FF UK má takového "vědce", který učí o pohlaví a jak je respektovat. To byl tedy další šok, že už i tady si na tom někdo dělá "vědeckou" kariéru, a některé katedry si ho zvou, aby misionarizoval i zdejší populaci. Nicméně postupně můj zájem opadl. Vlastně se pořád opakují podobné příběhy, už nic nového, zároveň je cítit silný zápal autorky. Ten je mi sympatický a velmi ji respektuji za tu odvahu, ale zároveň je tam těch emocí trochu moc. Navíc teď po nástupu Trumpa to asi začne být o něčem jiném....
Jinak výrazně podporuji myšlenku, že řešení otázky pohlaví u dospívacích a mladých dospělých je symptomatika, která nahradila poruchy příjmu potravy a následně sebepoškozování. V těchto případech nemocným taky nedáme příručku, jak nejlépe předstírat, že jsem se najedla, nebo jak schovat jizvy a kde se řezat, aby to nebylo vidět.

Dopředu hlásím, že téma trans mě zajímá fakt okrajově. Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst, abych měla na seznamu knihu, kterou nakladatelství Albatros chtělo vydat, pak se leklo trans aktivistů a knihu nevydalo. Říkala jsem si, že to bude něco echt gold. Nic není vzdálenější pravdě. Kniha obsahuje příběhy rodičů, jejichž dcery nedokázaly někde zapadnou do party a řeší to testosteronem. Dále jsou tu myšlenky, domněnky a výzkumy několika vědeckých pracovníků. Nudit jsem se začala dřív než v půlce. Tahle kniha rozhodně není kontroverzní. Je o tom, že pít alkohol můžou v USA až v 21, ale zničit si tělo můžou už ve 13. Přitom je to naprosto jasné. Puberťáci zkouší hranice, kam až je rodiče nechají zajít. A rodiče místo vyznačení mantinelů, dostanou strach, že se jim dítě zabije a tak ustoupí. Je dobře, že kniha vyšla. Ať víme, co se děje jinde.

Čteno protože kontroverze. U nás zatím naštěstí neaktuální, ale v Americe by se měli probrat

Všetkým, ktorí hodnotili knihu ako "ztráta času" s tým, že nás sa to netýka by som rád pripomenul slová pastora Martina Niemőllera z čias nástupu fašizmu v Nemecku.

Jsem vdecny, ze jsem si tuhle knizku mohl jako otec tri malych holcicek precist.

Tak tohle bylo opravdu "slovo do pranice." Hlas židovské ženy, volající z pouště do chaosu moderní doby. A je to hodně zajímavé a současné čtení. Myslel jsem, že si tuhle anabázi ušetřím, protože jedinou osobu, která prošla transgenderovou proměnou, jsem osobně poznal počátkem 80. let, a to jsem té křehké, umělecky založené dívce, která se uvnitř cítila být mužem, a časem je jím stala, věřil. Když jsem se však dozvěděl, že se nedávno mladý muž z USA, kterého s celou rodinou zprostředkovaně znám, stal mladou, po roce od operace stále spokojenou ženou, nedalo mi to. Kniha je hodně podnětná a pokud mohu posoudit, docela erudovaná. Někomu možná nebude stát za přečtení jako celek, ale případové studie za to stojí. Není žádným tajemstvím, že naše doba je docela slušně ujetá. Není divu, že třeba masově plodí jindy tak zvláštní, okrajové případy, jaké jsou v knize popsány. Aniž bych chtěl závažnost situace jakkoli snižovat, dovedu si docela dobře představit, že se dívky a mladé ženy snaží s něčím identifikovat. Je to odvěký a pochopitelný jev. Kdo nezná sám sebe, snaží se najít identitu jinde. Proto mladí lidé v Goethově době páchali "wertherovské" sebevraždy, v 50. letech se stávali nadšenými komunisty a v 80. nagelovanými travolťáky, a proto třeba naši senioři dnes tíhnou k jistému mazanému filutovi, chaoticky blábolícímu plynnou praslovanštinou. Docela věřím, že memy, ideologie nebo vliv vrstevníků a jiných influencerů takto fungují. Puberta a dospívání pro mnohé představují obtížnou etapu v životě člověka, a ne nadarmo se uvádí výraz "adolescentní demence." V dnešní době se všemožně snažíme, aby člověk, onen jedinečný, vzácný tvor, žil jako v bavlnce a sebeméně netrpěl, takže máme porozumění i pro zmatky, úzkosti a deprese, které tento důležitý přechod k dospělosti doprovázejí, a snažíme se je vyřešit medikací, nálepkováním a bezbřehým porozuměním. Jedině tak si dovedu vysvětlit, že zejména v USA dochází k tak enormnímu nárůstu případů transgenderové proměny. (Ano, peníze pochopitelně také ani tam nesmrdí. A je jednodušší souhlasit s pacientem než mu jeho bludy vyvracet a riskovat žalobu a veřejné zostuzení.) Obávám se, že v naprosté většině případů se jedná o reálný, menší zástupný problém, jehož radikální řešení bylo citlivému mladému člověku podsunuto a naočkováno, a tak se ten malý problém rozbujel do netušených rozměrů. Ze šikmé plochy se pak hodně těžko seskakuje, zvláště když žena začne brát testosteron. Buďme rádi, že se v těchto ožehavých, extravagantních věcech zatím moudře držíme opodál, a můžeme se z nich poučit. Sám jsem v životě prodělal pět nepříjemných, bolestivých operací, a jímá mě hrůza při pomyšlení, že bych se dobrovolně podrobil lopotnému a riskantnímu předělání na ženu nebo opačně. Možná jsem v těchto věcech "konzerva", ale někdy je docela dobré být "konzervou." PS: Dal jsem si tu práci a zjistil jsem, že 12 čtenářů, kteří dali knize hodnocení "Odpad", až na dva zcela bez komentáře, mělo v průměru relativně "pouhých" 176 přečtených knih (z toho dva aktivisté tristní 2 knihy, takže ryze účelové přihlášení). To spíše svědčí o tom, že autorka měla pravdu, a progresivistická ideologie a nátlak fanatické sociální skupiny (tedy jakési sekty) ve škole nebo na sociálních sítích hrají zásadní roli. Věřím, že má pravdu také ohledně rad, které na konci své knihy sděluje. Mezi progresivismem a zkamenělostí existuje taková rozumná, vybalancovaná cesta, která je asi ideální. Jenže my často takové řešení odmítáme, protože nám naše extrémní řešení připadá daleko lepší. V otázce genderu jsou, obávám se, bezpečnou cestou jenom dvě možnosti: ženy a muži. Snažme se jich držet. Náš hardware můžeme vylepšit jen do jisté míry a poměrně pracně, ale proti přírodě bychom jít asi neměli, protože na to většinou sami doplatíme. Nejjednodušší cestou je provést úpravu a upgrade našeho softwaru. Někdy opravdu stačí jenom poodstoupit a nestát si na kabílku. Pokud se vás tato problematika týká osobně, zvažte to, než uděláte osudovou chybu. Radikální změna prostředí, optimálně pak dočasně bez smartphonu a internetu, je opravdu jednou z nejlepších cest, jak vystoupit ze situace. Změna pohlaví je naopak určitě jednou z nejhorších. Je mi strašně líto tolika zničených životů.

V první řadě je třeba si uvědomit, že je autorka žurnalistka a tak to umí se slovy. A taky umí čerpat zdroje, hlavně ty, které souzní s jejím přesvědčením.
Neřekla bych, že je kniha cíleně mířená jako transfóbní, už z používání zájmen a jmen aktuálně užívaných dotazovanými a ne rodnými toto tvrzení vyvrací. Spíš si autorka vzala pod hledáček jen úzký okruh celé problematiky a v jejím konceptu nebylo žádoucí čtenáři přiblížit jediný příběh, kdy tranzice dítěti opravdu pomohla. Věřím tomu, že pocity a dojmy nejen autorky, ale i oslovených lidí jsou autentické a vychazeji ze zkušeností zúčastněných.
Samotné mi je neskutečně úzko z představy systému, který v Americe vládne. A to hlavně na lékařské úrovni, kdy jsou hormony předepsány bez hlubšího poznání dospívajícího a to jde ruku v ruce se školou, která nezletilým dětem umožní si doběhnout pro injekci bez vědomí rodičů. Nějak se v celé té záležitosti zapomnělo, že i rodiče mají city a emoce a rádi by věděli, jak se se situací popasovat. Místo toho jsou odsunuti daleko do pozadí a skoro démonizováni.
Z knihy jsem si odnesla utvrzení toho, že aktivisté a radikální skupiny dělají ze života peklo všem a kolikrát přinesou víc škody, než užitku. Autorka sesbírala příběhy lynčovaných doktorů či rodičů, kteří ne že nesouhlasili s tranzicí, ale projevili obavy z tak rychlého přijetí "jsem trans" od dítěte a naopak žádali o čas, aby měl nezletilý člověk šanci opravdu dospět do bodu uvědomění si, co hormonální léčba přináší za rizika. A nebo se lidé proplouvající životem ve své trans podobě najednou stali oslavováni jako hrdinové, aniž by o to stáli.
Autorka hodně ustrnula na tvrzení "za nás bylo líp" a zároveň ukázala, že zažité stereotypy, co je mužské a ženské je bohužel stále aktuální. V tomhle bodě musím částečně souhlasit, že jsme to kdysi při dospívání měli možná lepší a to díky absenci internetu a tudíž jsme neměli tak snadný přístup k tunám informací a tak jsme jimi nebyli přehlceni a nebyli postavení před otázku, kdo z těch milionů odborníků mluví tedy pravdu.
Nemyslím si, že dnešní teenageři jsou o moc jiní, než jsme byli mi. Lžou, rebelují, vzpírají se, snaží se zapadnou. Nebo vyrovnat se s tělem, které v pubertě prochází velkými změnami. Tohle, v kombinaci s očekáváním okolí a masáží dokonalosti z internetu, jak má vypadat a chovat se holka/kluk, může být na jednoho opravdu hodně a přenést se přes to na vlně trans komunity může pro někoho znít jako lákavé východisko.
Kniha není dokonalá, za bernou minci se rozhodně nedá považovat, ale určitě otevírá zajímavé otázky, jestli je tohle cesta, kterou by se měla společnost ubírat a zbavovat rodiče odpovědnosti nad svými potomky v tak ranném věku a naopak tak velká rozhodnutí nechat na osobách, které se nachází v jedné z největších hormonálních bouří v životě - pubertě.
A kdo chce být transfob, ten jím bude bez ohledu na to, zda si tuto knihu přečte. Takový člověk si informace najde za každou cenu a podobně jako autorka, bude čerpat jen ze zdrojů, které mu dají munici na to, proti čemu chce bojovat.

O tematiku "transgender" jsem se nikdy dřív nezajímala. "Trans" lidi jsem znala tak akorát z filmů. Ale jakmile jsem zjistila, jak je dneska vše kolem "genderu" aktuální diskutované téma a jak se to začíná dotýkat školství a veřejného prostoru, jak se z toho začíná dělat politika, řekla jsem si, že se o této problematice chci dozvědět více.
Kniha Nevratné poškození podává čtenáři především fakta, takže pokud vám nechybí kritické myšlení, nemůže se vás tato kniha nijak dotknout. Někteří "trans" aktivisté upozorňují na to, že by kniha mohla "trans" lidi poškodit, zranit. Některá nakladatelství knihu odmítla vydat a mluví se o ní jako o kontroverzní knize, která vyvolala řadu protichůdných reakcí. Já sama jsem na základě této "senzace" čekala, že bude kniha nějak extrémistická. Opak je pravdou. Obsah knihy není transfobní ani nijak dehonestující, autorka se pouze snaží o objektivní zhodnocení situace mladých dospívajících, zejména adolescentních dívek, které se teprve hledají a stále víc propadají "transgenderu" jako módnímu trendu vlivem sociálních sítí. Autorka předkládá fakta, výsledky různých studií a reálné příběhy skutečných lidí. Určitě doporučuji přečíst všem, kteří dokážou nezaujatě a bez cenzury přijímat kritický pohled na věc.

V první řadě je asi třeba říct, že se informace v ní nedají vztáhnout na český prostředí, kde v procesu "pohlavní přeměny" hrají roli rozdílné postoje, procesy a aspekty, který všechno hodnotí a posuzují jinak - a řekla bych, že ta různost bude obecně i v dalších zemích. Takže ji na naše poměry nelze brát moc vážně.
Ani autorčina fanatičnost, která je mnohdy až nezdravá tomuhle titulu nedodává na věrohodnosti a hodnotě. Chyběl mi tu zdravý odstup, podloženost zdrojů a naopak příliš převládaly osobní názory, což se mi do odborný práce novinářky fakt nehodí. Kdyby si na tohle téma napsala román, bylo by to asi lepší. A svádět všechno na toxický vliv sociálních sítí a jejich dostupnosti, přičemž "za mých mladých let bez techniky nám všem bylo líp" je vyloženě postoj pod úroveň.
Nicméně, ve světě mají s transgender identitou očividně docela problém a v celkovém právním, lékařském i třeba psychologickém postoji k celé věci mají v Americe docela brutální mezery a díry, což asi nikoho moc nepřekvapí. Jasně, tohle bude pořád téma vzbuzující kontroverzní postoje, ostré debaty a různorodé názory, ale Nevratné poškození není úplně kniha, o kterou bychom se měli v jejich utváření opírat.

Tohle je naprosto šílené a nedivím se, že autorka považovala za nutné tohle vytáhnout na světlo světa. Nevím proč, ale při čtení mi vytanula na mysl kniha od Thillieze Syndrom E (epidemie davového šílenství). A ejhle, tady ho máme. Vymývání mozků, sektářské smýšlení, propolitické ambice zviditelnění něčeho, co ani problém není (i když leckdo si myslí, že je - víc bych viděla ten problém v něčem jako lupron a píchání testosteronu plus dostupnosti). Jak já jsem ráda, že jsou ještě normálně uvažující lesby, gayové a transsexuálové po změně (o hetero ani nemluvě), kteří sami vidí tohle genderšílenství jako zkázu mladých lidí. A co mě do mrtě naštvalo, tak to chování některých lékařů a akademiků. Doufám, že takhle daleko se to tady nikdy nedostane. A tam, kde to je teď, bych přála nabrat selský rozum a trochu zdravého uvažování.
Mne samotnou velmi zaujal ten humbuk nad vydáním-nevydáním téhle knihy, což mě přitáhlo knihu koupit a utvořit si vlastní názor. Já mám rozhodně jasno. Divím se, že v knižních komunitách, které sleduji (včetně DK), je ticho po pěšině. Děkuju všem, kteří mají zdravý úsudek nad svým životem i svými dětmi.

Takže konečně knížka vyšla i když s jinou obálkou, která připomíná předchozí ne moc šikovnou knihu od Heyera. Škoda. Samozřejmě, že po tom, jak se spustila šikana a výzva k zakazování knížky byla moje automatická reakce jasná a to přečíst si ji. Ať se na mě lidé, kteří si myslí, že zakazování knih vede k něčemu pozitivnímu klidně zlobí, ale pokud se bojíte knih a informací v nich, nebo si myslíte, že zhroutí váš svět, tak je s vámi něco opravdu špatně.

Co knížka? Osobně ji hodnotím jako průměr. Je to současná žurnalistická práce, která se na problematiku trans tématu v obecné společnosti věnuje kriticky s pohledem na dominující interpretaci. Jednodušeji řečeno, Abi nastavuje tvář sociálním hnutím, které z trans udělali společenské téma a nastavuje mu nelichotivé zrcadlo v podobě kritiky. Abi ve své knize ukazuje také respekt a opakovaně tvrdí, že nevyvrací pohlavní dysforii, ani nezatracuje hnutí, které mnoha lidem pomáhá a také toto téma normalizuje.

Nic však není tak jednoduché a Abi nám naservíruje spousty příkladů, jak osobních, tak systémových, které jsou až děsivé. A konec konců i samotná nemožnost o tomto tématu mluvit bez vzbuzování emocí jen dokazuje, že se pohybujeme ani ne tak ve vodách faktů a vědy, jako ve vodách sociálních a morálních. Z toho pramení i větší argumentační základny, které stojí za zákazem knihy a bojkotem autorky. A je pravdou, že Abi sama zprostředkovává autentické zděšení nad tímto tématem a jeho uchopením v současnosti.

Samozřejmě pořád musíme na knihu nahlížet jako na publicistiku, dlouhou reportáž, kterou psala právnička se značně osobním tónem. Co nesnižuje její relevanci, ale zasazuje ji do širšího kontextu. Jelikož je trans otázka v současné podobě spíše sociální, než faktickou, tak mi knížka jako taková připadá jako zajímavý kousek do diskuze a spíš mě mrzí, že reakce aktivistů byla ve směs nenávistná.

Autorka však v tomto roce napsala mnohem zajímavější knihu z dalšího sociálního ranku a tentokrát zkoumala terapeutické praktiky a s ním spojené psychické zdraví u dětí. A ta mi připadá mnohem děsivější, protože praktiky na školách od nekvalifikovaných pracovníků, po utajované schůzky před rodiči až po tvrzení některých terapeutů/psychologů/... "v zásadě málo lidí potřebuje terapii a když tak, tak jen na omezenou dobu. Když se budete nimrat ve svých životech tak vždy najdete něco špatného. Ale proč to máte dělat? Spíš žijte svůj život." co je myslím dobrá rada pro každého z nás. Přestat se nimrat a věnovat se životu.

Takže knížku hodnotím jako průměr. Vnímám ji jako protipól, ale chybí mi smířlivější tón, který by mohl otevřít debatu. Navíc je knížka dost osobní, co snižuje její objektivitu a pečliví čtenář si musí říkat, zda se sama autorka nestala obětí konfirmačního zkreslení svého vlastního zděšení z toho, jak je téma trans komunikováno ve společnosti.

Dospívající dívky se stále častěji cítí jako chlapci, autorka se rozhodla „pátrat“ po tom, co vede tolik dívek k tomu, aby uvažovaly o změně pohlaví.

Tato kniha vyvolává spoustu diskuzí, názorů a rozepří. Já jsem po ní sáhla, abych si utvořila svůj názor a chtěla jsem zjistit, co stojí za tím, že se o knize tolik diskutuje… už mi to je jasné.

Když jsem pátrala po tom, co na knize nejvíce vadí, setkala jsem se s názory, že je jednostranná a ponižující. A s tím naprosto souhlasím. Od začátku autorka srovnává dívky, o kterých se doslechla, se sebou. A podle svého vzoru, kdy byla „typickou“ holčičkou v růžovém a s panenkou v ruce, hodnotí ostatní. Doslova moralizovala, kritizovala a shazovala všechny, kteří se chovají jinak než ona. Díky tomu jsem měla s knihou problém od samého začátku.

V dalších částech knihy autorka uvádí, že příběhy sesbírala na sociálních sítích, tím si úplně nejsem jistá, jak hodně jsou tyto příběhy důvěryhodné. A pro mě poslední kapkou toho, že jsem tuto knihu neměla číst bylo, když problémy dospívajících přirovnala v určitém kontextu k holokaustu. Tím u mě autorka opravdu skončila.

Těžko říct, kolik v knize bylo pravdy a co jen nafouknutá bublina. Já osobně se nijak nezajímám o toto téma, že bych ho více studovala a zjišťovala si nějaké informace, takže přiznávám, že mě některé informace rozhodně šokovaly, ale každopádně autorka pro mě není důvěryhodná, takže tuto knihu hned vypouštím z mé hlavy.

Samo za sebe hovoří to, že Albatros knihu stáhl z edičního plánu. Ach ta politická korektnost.
Člověk si přečte hodně o transgendermánii, která dorazila i do ČR.
Kniha se ale zabývá pouze změnou pohlaví F to M, tedy z dívky na chlapce/muže na ženu.
Považuji to za zajímavé čtení a doporučuji.

Za přečtení kniha rozhodně stojí. Otevírá mnoho zajímavých a kontroverzních témat. Člověk si ale musí i uvědomit, že autorka popisuje zkušenosti ze Spojených států, kde tzv. genderová výchova probíhá snad už od mateřských školek (opravdu ve všech?). Mě by nejvíc zajímalo, proč se tzv. genderová dysforie projevuje podle autorky u mladých žen, když účastníky tzv. genderové výchovy jsou ve Spojených státech povinně i chlapci. Ti jsou podle autorky zcela imunní? V tomto směru bych uvítala čísla a statistiky a poněkud racionálnější argumentaci k dovysvětlení tohoto fenoménu, čehož jsem se ovšem v knize nedočkala.

Dozvěděla jsem se sice několik příběhů různých dívek, posléze transgenderů FtM, které se na začátku dospívání, většinou po přechodu na vysokou škodu, rozhodly/i pro tranzici. Všechny/Všichni měli problémy se sociálními kontakty, a když se rozhodly/i pro tranzici, jejich sociální život se o 200 % zlepšil, najednou byly/i všude lépe přijímané/přijímáni, odtrhli/y se od rodiny, která jejich kroky vesměs nechápala, aby byly/i na oplátku přijaty/i do tzv. transgenderové/queer rodiny. No, dívky se jevily podle popisu autorky jako značně labilní osobnosti (ale možná šlo jen o životní fázi lability v citlivém období), možná by vyžadovaly větší péči a důkladnější psychoterapii, než tzv. afirmativní terapii. Testosteron bylo možná to poslední, co ve skutečnosti potřebovaly.

Za mě jednoznačně nejkontroverznější téma, které autorka otevírá jsou blokátory puberty, kdy je (nejen) ve Spojených státech módou prohlašovat, že trangender zdravé děti (problematická je z mého pohledu i ta nálepka „transgender" děti) by měly postupovat tuto „farmakoterapii“, kdy se jim zastaví vypne endokrinní systém, co nejdříve, aby nemohl tělo dospívajících zaplavovat „nežádoucími“ hormony. Tyto děti okamžitě najedou na terapii těmi „správnými“ hormony a celá tato slavná „farmakoterapie“ vede k tomu, že se dobrovolně sterilizují a stanou se doživotními uživateli/uživatelkami těch „správných“ hormonů (takže je celé možná dost spíše o pokrytectví, nezodpovědnosti a farmabusinessu).

Za mě další zajímavá témata, která autorka otevírá: 1/ mýtus genderové dysforie u transgender jedinců již od dětství, 2/ negativní stránky tzv. afirmativní terapie (za mě v jejím nejčistším zde popisovaném typu stejně odpudivá a iracionální jako tzv. konverzní terapie), 3/ politický aktivismus různých LGBT menšin (nejen na univerzitní půdě) a jeho dopady, 4/ transgender ženy (MtF) a sport, 5/ ochota odborníků (lékařů, psychiatrů, sexuologů apod.) k indoktrinalizaci všeho druhu, pokud z toho plynou ekonomické výhody atd.

A samozřejmě mě lehce šokovalo, jak přistupují univerzity (včetně slavné Ivy League) k podávání hormonů svým studentům/studentkám. Evidentně je tam testosteron k dostání u každého bufáče a všem to připadá správné.

Dávám o hvězdu navíc /obdobně jako thorir/, když jsem zaznamenala, kolik lidí tuto knihu zařadilo do kategorie "odpad", aniž by napsalo svoji vlastní kritiku, poté, co se zřejmě účelově přihlásili do databáze knih.

Některá témata to v současné, více či méně liberální, společnosti stále nemají jednoduché. Jedny vyvolávají kontroverze, další přímo spory, jiná jsou silně tabuizována nebo cenzurována, a ještě jiná stejně silně ideologizována. A pak jsou témata, kde se pojí vše dohromady. K takovým z nějakého důvodu dnes patří problematika genderové dysforie a problematika trans osob.

Není tajemstvím, že kniha Nevratné poškození vyvolala při vydání značné kontroverze. Kontroverze je vlastně celkem slabé slovo, kniha vyvolala doslova šílenství, které doputovalo i k nám a vyústilo ve známou kauzu změny vydavatelství na poslední chvíli. Autorka vyprávění pojala jako příběh výhradně dívek a žen, u kterých tranzice neproběhla dle idealizované představy. Příběh je to silně emocionální, vypjatý a často velmi smutný. Záměr, který započal dobře, s cílem pomoci, s cílem zmírnit utrpení, s cílem zlepšit život, je na příbězích konkrétních žen v knize prezentován jako ztělesnění známého pořekadla „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“.

Témat v knize je mnoho a celkově je vše velmi čtivé: od počátečních jednoduchých úvah proč se všechno tohle děje (přičemž odkazuje na práce a studie mého oblíbence, Jonathana Haidta), přes kapitoly věnující se vlastní genderové dysforii, ideologizaci trans problematiky, aktivismu, přístupu školství, přístupu lékařů, kontroverzím ohledně do jisté míry zideologizovanému imperativu gender potvrzující péče, hormonální terapii, kontroverzním blokátorům puberty, rozdílům mezi jednotlivými dysforickými poruchami, zejména klasická genderová dysforie versus současný nárůst ROGD, „rapid onset gender dysphoria“. Autora se též věnuje lékařskému disentu, tedy lékařům jdoucím proti současnému mainstreamu transgenderové péče – kniha vyšla dlouho před publikací tzv. „Cass review“ v květnu letošního roku, zprávy silně kritizující téměř nevědecké přístupy v péči o gender dysforické jedince, která ji v mnohém dává za pravdu.

Doslova strašidelné jsou pak příběhy péče o „gender dysforické“ děti a přístup lékařských „profesionálů“ k dětským pacientům, záměrně dávám do uvozovek. Je naprosto absurdní a zarážející, jak snadné je (v USA a UK) získat třeba předpis na testosteron. Podstatnou částí knihy, vlastně nosným prvkem textu, jsou příběhy konkrétních gender dysforických žen. Popisy prvních pocitů, že něco není v pořádku, první interakce, první krůčky směrem k tranzici, návštěvy specialistů, komunikace s aktivisty, často izolace od rodiny. Čtenář celkem oprávněně dospěje k názoru, že trans aktivismus je možná vlastně svého druhu kult. Při čtení se člověk neubrání rozčilení.

Kniha je kontroverzní, nelze přejít, že autorka vyznává některé konzervativní postoje, se kterými nemusí každý souhlasit. Text je značně kritický k současným standardům lékařské péče o gender dysforické jedince, značně kritický k současnému a převažujícímu pojetí trans problematiky, které je dnes plně v režii aktivistů. Přesto jsem přesvědčen, že je správné, že kniha vyšla a tímto děkuji vydavatelství za odvahu tváří v tvář fanatickému trans aktivismu.

Pro doplnění, neubráním se srovnání s další podobně zaměřenou knihou, která u nás nedávno vyšla: „Když se z Harryho stala Sally“ od Ryana Andersona. Taktéž „kontroverzní“, taktéž „problematická“. Kniha Shrier je velmi čtivá, lehce plynoucí, hluboce příběhová, velmi emocionální, to někdy může působit méně důvěryhodně, byť jsou všechna tvrzení řádně ozdrojována. Na druhou stranu Anderson, alespoň na mě, působí méně emocionálně, víc profesionálně, víc popisně, jeho text působí víc vědecky, víc racionálně. Knihu Shrier tímto nijak neshazuji, přesto, pokud máte čas pouze na jednu z nich, pak bych za sebe doporučil spíš Andersona.

Hodnotím 4*, ale objektivně je to spíš kolem 3*. Nicméně absolutně nesouhlasím se zdejší aktivistickou kampaní a aktivistickým hodnocením automatickým odpadem, tedy hodnotím v opozici k tomu. Až / jestli se se časem hodnocení narovná, i to své pak příslušně upravím. Stejně jako u Andersona, i zde bych doporučil zejména rodičům dětí, kterým může pomoci rozhodnout a vidět jiné možnosti.

Kdyby kniha nevzbudila takový rozruch a pohoršení na sociálních sítích, pravdpodobně se o její existenci vůbec nedozvím. Dala jsem jí ale šanci. Obtížně se hodnotí, proto dávám hodnocení tak někde mezi - přistupovala jsem k ní s respektem toho, že je to publicistická (ne odborná) kniha a že mnoho dat a informací, které kniha uvádí, může být zavádějících. Rozumím kritice této knihy, jelikož věřím, že mnoha transosobám může opravdu v osobním životě ublížit. Rozumím také záměru autorky, jelikož genderová dysforie se šíří mezi mladými lidmi opravdu dost. Nechávám tedy konečné hodnocení na každém čtenáři. Za sebe jsem ráda za otevřenou diskuzi k tématu.