Neuvěřitelná plavba

19.04.2016

neuvěřitelné...

lodí k jižnímu pólu? S drobnými komplikacemi zábava pro 28 maníků ve "vlněných sakách" na několit let:
zamrznutí, rozdrcení a potopení lodi
tahání člunů a celého proviantu po ledu,
plavba na dřevěných člunech s nocováním na ledových krách, jsou-li k dispozici,
bivak na zmrzlé skále ještě zmrzlejšího ostrova,
1300mil dlouhá vyhlídková plavba na "pramičce" po asi nejpředvídatelnějším moři na světě(peklo to jistí),
ultra VHT procházka s trochou bobování.

A všichni přežili, neuvěřitelné! Kniha je klasická jednohubka od A do Z a číst se to dá snad stokrát. Každopádně je dobré si na jejich útrapy vzpomenout, když vám provlhne Gore-Tex, super polstrovanej bágl vám odděluje ruce od trupu, máte puchýř na patě a do cíle/tábora/chaty je to ještě celých strašných 15kilometrů:)

05.02.2016

Neskutečný příběh o skutečných lidech .. bohužel jsem se ke knížce vracela ne úplně s nadšením a četla spíše z povinnosti a to díky "fakta" stylu, ve kterém je kniha psaná - zcela bez emocí.

14.10.2014

O kvalitě knihy pro mě nejlépe vypovídá, že jsem četl i když právě rekonstruuji barák ...

Strhující vyprávění, které běžnému člověku připadá neuvěřitelné, v situacích kdy by se obývákový člověk už dávno vzdal a čekal na pomalou, či rychlejší smrt. Knize na rozdíl od Terror-u velmi pomáhá naprostá reálnost postav. Osobně jsem to chvílema bral jako román a ne autentický popis výpravy za přežitím.

Jednou bravo za Lansinga a třikrát hurá každému námořníkovi z 28 kteří bojovali a zachránili se.

25.02.2014

Je opravdu neuvěřitelné, kolik se toho dá vydržet. Kdyby to člověk viděl ve filmu, tak by si asi řekl, že to scénárista trochu přehnal. Velký obdiv.

03.05.2013

je neuvěřitelný, jaké podmínky dokázali přestát. když jsem si mnohokrát představoval, jak jsou v úplně promočeném oblečení, v mrazu a vichřici a to několik dnů ba i týdnů v malé lodi v nejbouřlivějším průlivu světa, tak mi naskakovala husí kůže. no vlastně mi naskakuje i teď, protože si to zase představuju ;) všichni přežili - měli štěstí, velikánský štěstí. při čtení mi místy vadily detailní zmínky "o počasí" (odkud kam foukal vítr) - nedokázal jsem si předtavit, kterým směrem se loď pohybovala, když se vítr opíral od jihojiho západu do pravoboku lodi a hnal je na západ od sloního ostrova, takže se vzdalovali od jižní georgie, která byla na východě. koukal jsem do mapy, ale stejně jsem to nedal. místama kniha ztrácela spád, když autor téměř den po dni popisoval kolik ulovili tučňáků, kolik tuleňů a kdo je zrovna stahoval z kůže. jsem ale hrozně rád, že se mi kniha dostala do ruky - o polárních expedicích jsem do jejího přečtení nevěděl téměř nic, teď mám alespoň trochu představu. díky petře! :)

08.01.2012

Osudy lodi Endurance a zejména její posádky mě zaujali zejména proto, že Alexandrová je popsala již podruhé, tentokráte bez žertovné nadsázky. O Shackletonově výpravě vznikla už dříve celá řada knih, ale Alexandrová měla při psaní k dispozici i dříve nedostupné materiály včetně kompletního souboru fotografií Australana Franka Hurleyho, který měl na starosti obrazovou dokumentaci výpravy.

Když se Shackletonově expedici potopila Endurance, 27. října 1915, polárníci opustili všechny myšlenky na přechod Antarktidy – začal boj o holé přežití. Z lodi muži spustili na led záchranné čluny a zachránili zásoby. Kvůli ledu, jehož hřebeny vytvořené horizontálním tlakem místy dosahovaly výšky až tři metry, museli pochod, kterým se doufali dostat na některý z ostrovů, na němž zanechaly zásoby předchozí výpravy, přerušit už po dvou dnech. Vybudovali tábor a nechali se unášet driftem. O další pochod se pokusili mezi 23. a 30. prosincem, ale hluboký sníh a ledové hřebeny opět znemožnily dojít k cíli. Na následující tři měsíce se tak pro 56 mužů stal domovem druhý tábor, tábor „Trpělivost". Po celou dobu, kdy se muži vraceli pro jídlo do těch ze záchranných člunů, které opustili, kdy všichni psi museli být zastřeleni a jejich maso zpestřilo denní dávku jídla, země zůstávala v dohledu, což nikomu náladu nezvedalo. A kvůli směru driftu se naděje upnuly na pouze dva ostrovy, kterých ještě bylo lze dosáhnout. Led se uvolnil 8. dubna, a zásoby byly přesunuty do záchranných člunů, po sponzorech expedice nazvaných James Caird, Dudley Docker a Stancomb Wills. Kvůli povětrnostním podmínkám, vyčerpání mužů a docházejícím zásobám se Shackleton rozhodl pro Sloní ostrov. 14. dubna už se lodě houpaly u jeho břehů a následujícího dne muži našli místo, kde se bylo možno bezpečně vylodit. Sloní ostrov je ovšem místo, které nebylo nikým obýváno – leží 890 kilometrů od Hornova mysu. Bylo tedy jasné, že se část expedice musí vydat pro pomoc. Tu se Shackleton rozhodl hledat na 1300 km vzdálené Jižní Georgii. 24. dubna 1916 James Caird vyplul s osádkou Shackleton, Frank Worsley (navigátor), Tom Crean, Harry McNish, John Vincent a Timothy McCarthy. Adjektiva pro jejich výkon samozřejmě nestačí. Dovolím si proto zacitovat z Ludvíka Součka: „zasažení běžícího králíka do oka, jsme-li na roztočeném kolotoči, na houpacím koni, máme-li zavázané obě oči a ohnutou hlaveň pušky." 10. dubna, dva dny po spatření ostrova, přistál James Caird na jeho jižním pobřeží. Velrybářské stanice ale ležely na pobřeží severním. Protože stav člunu nedovoloval přeplutí, bylo rozhodnuto projít neprozkoumaným vnitrozemím ostrova. Ujali se toho Shackleton, Worsley a Crean. Bez mapy trasu odhadli a 19. května ve dvě hodiny ráno vyrazili; večer již byli téměř kilometr vysoko a mohli zahlédnout severní pobřeží. Přitom zjistili, že jsou příliš na západě, a tedy se musí kus vrátit a zamířit jinou trasou. Protože nemohli riskovat sestup za tmy, vsadili vše na jednu kartu a sjeli do údolí na sáňkách vyrobených z lana. Odpočinout si nesměli, a proto ve výstupu pokračovali v měsíčním světle. Když v sedm hodin ráno zaslechli parní píšťalu ze zátoky Stromness, byl to první zvuk přišedší od jiných lidí, než byli oni sami, který slyšeli od prosince 1914. Po obtížném sestupu, mimo jiné po zmrzlém vodopádu, konečně dosáhli bezpečí. (Jejich výkon dokázala až téměř o půlstoletí později zopakovat plně vyzbrojená horolezecká expedice.) Shackleton nebyl zbožný, ale napsal: "Nepochybuji o tom, že nás vedla Prozřetelnost. Vím, že během těch dlouhých, mučivých šestatřiceti hodin přes nepojmenované hory a ledovce se mi často zdálo, že jsme čtyři, nikoliv tři." Worsley a Crean se Shackletonem souhlasili – ozvěna tohoto čtvrtého poutníka se objevuje i v Pusté zemi T. S. Eliota, který si ji vzal právě od Shackletona. 21. května, poté, co loď navigovaná Worsleym přivezla zbylé tři muže, byla osádka Jamese Cairda zase kompletní. Shackleton potřeboval čtyři pokusy, než se mu podařilo najít loď schopnou dostat se ke Slonímu ostrovu. 30. srpna ve 12:40 se na palubu chilského parníku Yelcho pod velením kapitána Luise Parda nalodil poslední muž z tábora na Sloním ostrově a loď vyplula k Punta Arenas. Expedice, poslední z řady v hrdinské době polárních výzkumů, neztratila jediného člena.

Sir Raymond Priestley (Shackletonův druh z expedice lodi Nimrod), řekl: „Když jste v beznadějné situaci, když nevidíte žádné východisko, klekněte si na kolena a modlete se aby vám byl poslán Shackleton. S nikým nesrovnatelný v boji s protivenstvími, byl to zázračný dělník, který zachrání váš život všemu navzdory a dávno potom, kdy vaše šance už všichni ostatní odepsali. Nejlepší vůdce, který se kdy objevil na Boží zemi, vůdce, jemuž se nikdo nevyrovnal."