Nekončící stezky Sofie
Christopher Bamford
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123533/nekoncici-stezky-sofie-123533.jpg
4
1
1
Christopher Bamford je jedním z nemnoha, kteří dokážou snoubit inteligenci s krásou. Tato hluboce duchovní kniha odhaluje skrytou jednotu mezi duchem a hmotou, mezi lidstvím, přírodou a božstvím. Pod povrchem našich duchovních dějin se proplétají dva mocné motivy: touha poznávat a touha milovat. Tajné dějiny Západu jsou utvářeny příběhy světců, mystiků, alchymistů, básníků a filosofů, kteří se pokoušeli sjednotit tyto dva proudy a oslavit tak posvátný sňatek Logu a Sofie, Slova a Moudrosti. Tato kniha, která představuje impresionistické dějiny západní duchovní tradice, kráčí po stopách těch, kteří se od antického Řecka do současnosti pokoušeli poznat svět a sebe sama, zatímco si uvědomovali,že k tomu, aby mohli milovat svět a sebe navzájem, musí překonat sami sebe.... celý text
Duchovní literatura Esoterika, astrologie, okultismus
Vydáno: 2012 , MalvernOriginální název:
Endless trace , 2010
více info...
Přidat komentář
Nekončící stezky Sofie
Je osvěžující nalézt v sekci new age a ezoteriky spis, jejíž autor není chorobně posedlý domněle nadřazenými tzv. "východnímí" tradicemi a který je zároveň relativně dosti vzdělaný a sečtělý. Citovat v jednom díle neskor všechny velikány západní duchovní tradice a neopomenout ani taková jména jako sv. Izák Syrský, Řehoř Palama a Patočka (sic!) a jiné, je obdivuhodné. Bohužel pro tuto knihu platí to, co platí pro ostatní "duchovní dějiny" z per západních ezoterických autorů a to se dá shrnout citátem z wikipedie pod heslem "keltské křesťanství", parafrázuji:
Pod šifrou "keltské křesťanství" se schovává vše, co daný autor cítí jako chybějící v součastné duchovnosti (zde spojení s přírodou). Studium tohoto "keltského křesťanství" nám řekne více o duchovnosti moderního člověka, než o skutečné podobě raně středověkého ostrovního křesťanství.
To vidíme i zde. Autorovi nezáleží moc na skutečné podobě např. orfismu, keltského křesťanství, rosenkruciánství a antické filosofie, ale spíše jako správný romantik projektuje svou vlastní duchovnost a své duchovní touhy (tolik příznačné pro "moderní" dobu = cca od 19. století dodnes) do slov a myšlenek starých velikánů naší západní tradice a opomíná ostatní jejich slova i možná jejich nehezké dimenze (stačí vzpomenout na plamenné, až nenávistné výroky dnes tak oslavované sv. Hildegardy z Bingenu proti katarům). Takový hezký příklad je vidět v kapitole č. 10, kde píše o Aristotelovi, že se on a jeho "škola" procházeli v Athénských bulvárech (odtud jejich tehdejší označení Peripatetici), protože chůze je jakési ezoterické umění. Realita ovšem je mnohem prozaičtější: Aristoteles coby Makedonský rodák ze Stageiry prostě neměl dovoleno vlastnit Athénské pozemky, neb nebyl Athénským občanem a proto mu nezbylo než vyučovat venku.
Citáty těchto osobností nečte v jejich dobovém kontextu a tak se nám před očima vytváří spíše, jak se píše na přebalu knihy, impresionistická a básnická interpretace našich dějin, než jejich, mnohdy daleko prozaičtější, pravda. Pro romantismus a básnický pohled na svět, kterým autor až přetéká, mám ale slabost, proto jsem schopen mu mnoho odpustit.