Nejcennější, co mám
Noëlle Loriot
Doktorka Francoise Gaillantová stojí ve svých čtyřiačtyřiceti letech na vrcholu pracovní kariéry. Má profesorský titul, vede oddělení v pařížské nemocnici, váží si jí nejen jako lékařky, ale i jako člověka. V románu sledujeme několik všedních dnů bohatého života dr. Gaillantové, poznamenaných odlivem fyzické i duševní energie. Ztrácí chuť rázně řešit každodenní spory v nemocnici, pozbývá síly zápasit po boku pacientů o jejich uzdravení. Definitivně si uvědomuje, že jako manželka a matka je neúspěšná. Práce u ní od začátku měla přednost před dětmi a teď když syn i dcera dospívají, nedokáže jim překonat nesnadný vstup do světa dospělých. Nad hromadícími se problémy vítězí únava, která při kontrolním snímkování plic dostane konkrétní jméno. Doktorka Gaillantová je těžce nemocná: rakovina. Svým pacientům nikdy neříkala krutou pravdu, je přesvědčena, že s takovou pravdou není nikdo schopen se vyrovnat. Inteligentní, emancipované a přímé ženě-lékařce však nikdo z kolegů neposkytne milosrdnou lež, naději, které by se mohla zachytit. Až do konce románu, kdy se dr. Gaillantová chystá na operační sál, sledujeme její bolestný a heroický zápas, kdy sama v sobě a proti všem hledá a nachází vůli k životu.... celý text
Přidat komentář
Nápad je dobrý, jen hlavní hrdinka je místy tak protivná baba, že se mi nechce jí fandit, když to potřebuje. Zkusím film, když ho všichni chválí. Třeba hrdinku lépe pochopím.
Jednoznačně souhlasím s předcházejícími názory, že film je mnohem lepší než kniha.
Též souhlasím s názorem, že v tomto případě, je díky výkonu M. Girardotové, film mnohem lepší než kniha.
Podle románu byl natočen film v roce 1976 (režie Jean-louis Bertucelli) v hlavní roli s Annie Girardotovou. Je obtížné, posoudit, co je poutavější a hlavně dojímavější. Ale řekl bych, že film, hlavně díky výkonu Annie Girardotové.
"Já nechci umřít."
Konec knihy je vlastně začátkem zápasu, který denně prožívají miliony žen po celém světě, a který je tak často přes veškeré úsilí odsouzený k nezdaru. Po této knize jsem náhodou sáhla v knihovně, když jsem byla ve třetím ročníku, přesto jsem na ni nikdy nezapomněla. Tak často si stěžujeme na maličkosti, ale nevážíme si velkého daru, jakým je zdraví.