Nehaňte vlka

Kniha vědce studujícího život vlků v přirozeném prostředí pro vládní opatření, ovšem jako vždy vyplyne, že ne vlk je nejhorší šelma, ale člověk. Člověk dokáže vyvražďovat nejen zvířata, ale i lidi pro ,,pobavení ,, a omlouvat se ,,vyššími zájmy,, nebo se schovávat za práva ,,v zájmu lidí,, apod.

Škoda, že si kniha neudržala fejtónovitý štýl tak dobre rozbehnutý v jej úvode. 80%

Sice mi bylo předem jasné, že krvežíznivá pověst vlků je neoprávněná, ale stejně mě překvapilo, že z autorova líčení vlci vyšli jako takoví pohodoví lesní pejsánci.
Na začátku autor napsal, že jej vládní úřednící vyslali zjistit situaci o vlcích, a závěr vyzněl tak, že jej vlastně spíš vyslali, aby jim potvrdil jejich předsudky. Vůbec je závěr neveselý, ale sotva se dalo čekat něco jiného.
P.S. V době čtení se zrovna konala myší invaze do domu a jelikož se myši vyhýbaly mechanickým pastem, nezbylo než jim podstrčit jedovatou návnadu, čím padla možnost vyzkoušet recept z knihy.

Vlci mě dlouhá léta zajímají, přestože tato kniha byla napsána v roce 1963 nemohla jsem se od ní odtrhnout a za jedno odpoledne ji přečetla.
Humorně laděná kniha skrývající odvěkou pravdu, že největším nepřítelem zvířat a přírody je samotný člověk.
Klasicky nesedí originální název knihy a pochybuji i u jmen samotných vlků. Přesto mi jména Jiří, Andělka a strýček Albert vykouzlil úsměv na tváři.

Krásné, napínavé, vtipné, ale i smutné vyprávění z pozorování vlků a kanadské přírody. A nejen to, příběh též ukazuje jak jsme jako lidé vzdálili přírodě, Zemi i sami sobě...

S nadsázkou a humorem vyprávěno o pozorování vlků v 50. letech a zjištění, která vláda tenkrát ignorovala.

Zajímavé, smutné i vtipné vyprávění člověka, který zná a vnímá přirozené zákonitosti přírody a moc pěkně o nich umí psát. Škoda, že je kniha tak krátká, ale k tomuto netradičnímu stylu vyprávění to sedí.

Krásné pojednání o životě vlčí rodiny, čím se živí a jak se mezi sebou chovají. Z jejich života, by si mnozí lidé měli vzít příklad. Bohužel jsou tací lidé, kteří sobi loví i pro zábavu a svádí to na vlky a dokonce je i loví. Bohužel to je na tom smutné.

Autor odviedol vynikajúcu prácu. Kniha je zábavná, poučná, čítavá. Má už 60 rokov (kniha). Napriek tomu o vlkoch prežíva stále kopa nezmyslov. V čase Jacka Londona sa to dalo pochopiť. Dnes už menej

(SPOILER) Uz som sa pytal polovnikov, kde nam v Strazovskych sidli najblizsia vlcia svorka a v lete k nim idem kempovat...

Vtipné a poučné pozorování vlků ve volné přírodě na dalekém severu. F.Mowat nezklamal.
Nevím proč tato kniha, která se v originálu jmenuje "Never cry wolf", byla původně vydána u nás pod názvem "Nedělejte poplach" a po jazykové korektuře, opět vydána pod názvem "Vlci". Dost matoucí. V první verzi byla anglická jména přeložena do češtiny (jak milé) a v druhém vydání už bohužel ponechána v angličtině. Překladatelka stejná.

Nedůvěřivě jsem pročítala první kapitoly o vlcích... Je to nějaká parodie na soužití s vlky a zkoumání rodinného života vlků? Mladý vědec někdy v půli minulého století zmizí kdesi v arktické divočině severské Kanady bez možnosti vlastního zpětného kontaktu a vyrazí za vlky, jak sám říká. Člověk se před vlky obvykle schovává a chrání. Ale tenhle vyrazil za nimi, aniž by měl zajištěné jakékoliv zázemí či připravený plán, a tvářil se takřka rozhořčeně, když mu vlci nevěnovali dost pozornosti. Nakonec jsem pochopila, že autor svá slova myslí vážně, okořeněná specifickým humorem, kterým mě zpočátku dokonale mátl.

Kanadský zoolog Mowat sepsal poněkud naivním, zvláštně neemotivním a přece zajímavým, čtivým a rovněž humorným způsobem reportážní román. I když mi nebylo moc jasné, jak mohl pobrat zásoby jídla na celé měsíce, když odhlédnu od ryb a hrabošů, kteří mu tvořili část jídelníčků. Pro výzkum vlků byl totiž odhodlán učinit zdá se cokoliv. Vlastní přežití mu asi nepřipadalo dost důležité ;-). Tomu říkám loajalita zaměstnance... Mowat však taky zjevně propadl lásce k vlkům. A bezpochyby měl dobré důvody stranit právě jim, spíše než lidem, pro které vlci představovali jen utěšený výdělek. Ale to už dobře víme, že nejkrvelačnějším "predátorem" na planetě je právě člověk. Jenže už jsme to tak nějak akceptovali a rezignovali na snahu o změnu. Vždyť v parku za domem nebo v nákupním centru se zpravidla nic tak hrozného neděje.

Příběh z 50.let sepsaný v letech šedesátých působí v dnešním světě mobilů jako cesta do pravěku. Mladý vědec vyrazí do kanadské divočiny sledovat vlky téměř bez spojení s civilizací, závislý na předem nedomluvené pomoci Eskymaků. "Jeho" vlčí rodina je úžasná, ostatně stejně jako každá část přírody, které člověk věnuje dostatek času, aby poznal, pochopil, přijal. A epilog knihy? Člověk je největší predátor a stále se zdokonaluje!

Krásná kniha , zajímavý člověk

Opět jedna knížka od vědce, která s nadhledem popisuje vědecké bádání. Půjčila mi ji kamarádka a tak se mi líbila, že jsem si ji ofotil a zdigitalizoval.

Ať už se tam vypráví o životě vlků, nebo eskymáků, je to zajímavé. Velmi pěkné jsou příběhy o komunikaci s nadřízenými vědce. Díky databázi knih, zjišťuji, že autor napsal více zajímavých knih a slibuji, že se po nich také podívám a přečtu si je.

Ano, pohádka o červené Karkulce je prostě laciná protivlčí agitka. Tak.

"Sob a vlk jedno jsou; neboť sob krmí vlka, ale vlk udržuje soba při síle."

Nečekala bych , že potkám knihu o vlcích, u které se budu skoro pořád smát, a vlka, kterého jde nazvat sladkým - a pak jsou tu tahle kniha a strýček Albert. A protagonista, který je taková Bridget Jones severské tundry a nebojí se to přiznat :-) Nádherné čtení, ať už o vlcích víte málo nebo hodně. Škoda jen toho epilogu. My lidi jsme hrozné plémě.

úsměvná knížka z kanadského severu. každý milovník vlků už pravděpodobně zná všechny informace obsažené v knížce, protože máme bbc a discovery channel. ale co v roce 1963, kdy byla představa vlka naprosto odlišná a mladý biolog se vydal dle pokynů prozkoumávat život vlků. musím se přiznat, že občas jsem hlavnímu hrdinovi záviděla zážitky a blízká setkání.

a nejvíce mě rozesmál odstavec:
"Když byl deset stop od Kúy, která jeho příchod dychtivě očekávala, zastavil se, sklonil velkou hlavu a proměnil se v šaška. Byl to trapný pohled. Stáhl uši nazad, přitiskl je k široké lebce, začal se motat jako štěně a současně kroutil pysky do strašlivé grimasy, která snad měla vyjadřovat okouzlení, ale mně to spíš připomínalo příznak stárnutí. Navíc začal kňučet nasládlým falzetem, které by znělo nechutně, i kdyby vycházelo z japončíka. Kúu jeho podivné chování překvapilo. Zřejmě se jí ještě nikdy nikdo tak divně nedvořil a zdálo se, že neví, co má dělat. Tlumeně zavrčela a couvala od Alberta, pokud jí to řetěz dovoloval. To zuřivého Alberta pokořilo. Začal se k ní plížit po břiše a jeho grimasa dostávala teď výraz dokonalého idiotství."

Kratičká, zajímavá knížečka, která je psaná s jemným humorem, o životě vlků. Spisovatel je pozoroval dva roky a od té doby se snaží přesvědčit úřady, že ten, kdo zabíjí soby nejsou vlci, ale lidé, kteří je střílejí i po stovkách z letadel. Pan Mowat si vlky pojmenoval a sledoval, jak vychovávají vlčata, jak se střídají v hlídání mláďat, jak se smečky chovají k sobě navzájem a také jak se vlci chovali k němu.Příběh je psán s láskou, je moc krásný a dojemný.