Nebe v kleci
Christine Leunens
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431091/bmid_nebe-v-kleci-u5H-431091.jpg
3
84
37
Hluboký a zneklidňující příběh o lásce, která dokáže ničit. Johannes, nadšený člen Hitlerjugend, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. Toto poutavé mistrovské dílo zkoumá otázky pravdy a lži a odhaluje ta nejtemnější zákoutí lidské duše. Kniha se stala literární inspirací pro film Králíček Jojo se Scarlett Johansson v hlavní roli, který se natáčel i v České republice. Film získal šest nominací na Oscara 2020 včetně kategorie Nejlepší film.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2020 , JotaOriginální název:
Caging Skies , 2004
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Chápu, že je těžké vyhnout se porovnávání s filmem ale přeci jen hodnotit knihu by člověk pouze na základě četby a ničeho jiného. Úvahy o tom, že "filmový Johannes byl sympatičtější" nebo na téma "co všechno ve filmu nebylo" do hodnocení knihy myslím vůbec nepatří.
S kvalitou díla jsem byl spokojen - první část je i díky většímu počtu postav poněkud svižnější, poté nastává takové komorní, psychologické drama o dvou aktérech. To vůbec není jednoduché zpracovat, lehce se tak z výsledného textu může stát paskvil, ale to zde podle mého názoru nenastalo. I když například Kingova Misery ve mně zanechala hlubší dojem :-)
Co přeci jen zamrzelo - o Else se čtenář nedozvídá prakticky nic, o jejím propojení s rodiči Johannese také ne. Jejich odbojová činnost a bezprostřední příčiny smrti rovněž zůstávají zahaleny tajemstvím, protože celé dílo je zpracováno striktně z pohledu hlavní postavy.
Jelikož podstatou dramatu je konflikt, asi jsem i očekával větší prostor onomu "odhalení pravdy" v závěru knihy. Otevřený konec uplně nepotěšil, ale dal se očekávat.
Jako celek ale určitě román hodnotím kladně :-)
Film jsem neviděla a o příběhu neslyšela, po knize jsem sáhla kvůli výzvě. O to víc jsem byla překvapená a dostala mnohem víc, než byla moje očekávání. Ač je to příběh velmi těžký a znepokojující, rozhodně není černobílý. Fascinovalo mě, jakým způsobem autorka popisovala tehdejší události perspektivou zfanatizovaného chlapce, i jakým stylem byla kniha psaná, kdy zásadní zvraty byly napsány jako kdyby jen tak mimochodem. To mě bavilo moc. Postavy byly skvěle propracované včetně myšlenkových pochodů, pocitů i životních a duševních proměn.
Těžko nazvat zážitek z četby skvělým - bylo to drsné, znepokojivé, nekomfortní čtení - ale také v mnohém originální, nepředvídatelné a velmi, velmi emocionálně působivé. Uživatel Milosz má pravdu, film se inspiroval pouze prvními kapitolami, je jednoznačně laskavější (i když na tkaničky asi do smrti nezapomenu), ale film Nebe v kleci by mohl být dechberoucí, s množstvím témat, na která Králíček Jojo nedosáhl... Příběh fakt není o holocaustu - a už vůbec ne o lásce. Spíš o hranicích pravdy, o několika významech slova "okupace", nepřekonatelné závislosti a způsobech přežití v měnícím se světě. Zejména druhá část, období těsně po válce a Johannův vědomý přechod do role izolujícího pečovatele, pro mne byla nesnesitelná a depresivní. Ta třetí, "vychládání" a rozplývání, je zase nekonečně smutná. Takže chcete-li lehké čtení, sáhněte po něčem jiném. Tohle je jako procházka po McEwanově Betonové zahradě s Ajarovým Momem a Fowlesovým Sběratelem po boku...
Knih o holocaustu jsem přečetla hodně už dost na to abych o každé napsala vlastní hodnocení nebo ji krutě zkritizovala. Ale tahle byla dobrá. Hodně. Celé je to vlastně příběh jedné německé rodiny za druhé světové války , kdy začaly segregace , transporty do "pracovních táborů " a další hrozně věci. Ale tahle story není o tom , co se tam někde v Polsku dělo. Mladí lidé, každý z jiné národnosti se zamilují. Ale něco jim v tom vadí. To něco se jmenuje zlo, nacismus , Hitler, poslušnost Říši,... dokážou se tomu všemu postavit a jednou v životě neposlechnout, co říká jiný? Na film se určitě kouknu. Kniha mi hodně připomněla Otčenáška a jeho Romea, Julii a tmu. V knize je taky ukazaný strach z prozrazení stejně jako v Deníku Anny Frankové. Ale musím říct, že s každou prectenou knihou s válečnou tématikou jsem ve svých znalostech o něco chytřejší... Třeba už vím, že Heil Hitler nezdravili jenom ve válkách jak jsem si myslela, ale v obchodech, na úřadech tohle normálně používali místo Dobrý den. Nebo, že učitelé měli od nacistů přesně instrukce, co a jak maji učit. Silná kniha , ale stojí za to.
(SPOILER) Film má (naštěstí!) s knihou společnou jen základní premisu člena Hitlerugend, co se zamiluje do ukrývané židovky, jinak nemá kniha s filmem společného zhola nic a měl jsem problém to dočíst. Kniha není narozdíl od filmu vůbec humoristická. Johannesovi je v průběhu děje asi 17-22 let (takže Else táhne na třicítku!!), válka skončí už někdy v půlce knihy a celá druhá půlka je o tom, jak ji vězní u sebe doma a nalhává jí, že Němci válku vyhráli, aby ji měl jen pro sebe, a vůbec je to strašnej hajzl...
Je to rozdiel oproti králíčkovi Jojo, ale chápem prečo. Kniha je miestami prekvapivá až temná a na príbeh o takejto závislosti by ľudia do kina nechodili. Film je vtipný a milý pre široké publikum, ale kto čakal srandu aj v knihe, nedočkal sa. Druhá polka knihy sa mi kupodivu čítala lepšie, bola som zvedavá kam a ako sa príbeh posunie. Podobné príbehy sú písané z pohľadu veznenej osoby, ale tu sme mali možnost vidieť, čo sa deje v hlave vezniteľa a celé to bolo zasadené ešte do obdobia holocaustu, čo tomu dávalo zase ďalší a silný rozmer.
Úplně jiný příběh než film Králíček Jojo, v tom mi byl Johannes daleko sympatičtější.
Asi tak 3,5*.
Začátek mě bavil moc. Dětská naivita a manipulovatelnost mi připomínaly Budžese a Persepolis. Bohužel postupně se vytrácí a nastupuje puberta. Quasimodo najde svojí Cikánku (pardon Židovku) a následuje úmorné přepínání mezi posedlostí a nenávistí (zdlouhavé asi jako Werther, ale Goethe je poutavější). Láska, jak je v anotaci, se tomu citu asi říkat nedá. Postupně přibývá nepravděpodobných situací, i když v tom zmatku konce války to možná bylo normální. Ale spíš bych řekl, že ne. A absurdní závěr tomu jen nasadil korunu.
Občas se objeví zajímavá myšlenka, ale celkově jsem čekal víc, takhle se nemůžu ubránit určitému zklamání. Ale třeba je to jen moje chyba.
Po shlédnutí skvělého filmu Jojo Rabbit jsem se nechala nalákat na jeho knižní předlohu Nebe v kleci. Chtěla jsem víc toho laskavého humoru, tragikomických scén i dětského naivního pohledu na válečné zločiny. No a dostala jsem podivný mix obojího okořeněný o patologický vztah věznitele a jeho oběti.
Pokud jste film stejně jako já už viděli, tak vězte, že scénář si z knihy vyzobal to nejlepší z cca první poloviny. Přesně zde se nachází ten naivně chlapecký světonázor na Hitlerovskou myšlenku a válku, ze které vyplynou mnohé nejen humorné, ale i mrazivé situace. Rodiče, kteří žijí v permanentním strachu ze svého fanatického syna a zároveň se snaží pomáhat ostrakizované části společnosti tvoří silný kontrast k dospívajícími Jojovi, kterého propaganda jednoduše zneužila, vymyla mu mozek a vytvořila z něj nástroj na udávání i drobné “služby říši”.
Zhruba v polovině knihy přichází očekávaný zvrat, který změní parodii na válku na text popisující velmi toxický vztah dvou lidí z opačného spektra společnosti. Citové narušení a patologie kam se podíváš v kulisách válečné Vídně vyznívá do prázdna, kniha pozbývá počáteční černý humor a spěje do očekávatelného útrpného konce.
Pominu literární kvalitu, ale ta myšlenka muset doma před dětmi tajit téměř vše a ve vlastních dětech mít ty nejsnaživější donašeče... Kromě pekla války zažívat i toto domácí peklo...
Ze začátku jsem také nerozumněla negativním komentářům, kniha se četla dobře a příběh byl zajímavý. Mladá generace 10-14-ti letých dětí byla nacismem zneužita k propagaci jejich ideí, poznání, že skutečnost může být jiná , bylo pro ně bolestné a deprimující. Museli se s tím vyrovnat, a později s porážkou, a to mnozí nezvládli. Řešení , které zvolil Jojo, se mi jeví jako úchylka psychicky nemocného člověka, ač předtím vždy myslel normálně. Nevím, jestli autorka chtěla zajít do extrému, ale zdá se mi to už příliš. Konec jsem čekala zajímavější. Film jsem viděla asi do 1/3 , v recenzi bylo psáno , že je to parodie na válku, mně se ale jevilo zvláštní dělat si legraci ze zabíjení. Možná ho někdy dokoukám. Doporučuji knihu před filmem, uvede čtenáře do souvislostí. Dávám max 3 hvězdičky
U knihy je důležité si uvědomit, že tvůrci filmu Králíček Jojo opravdu jen vyzobali něco málo z kostry. K dobrému zážitku z knihu je vhodné na film úplně zapomenout a na knihu se dívat jako na něco samostaného. Pak si myslím, že by zde nebylo tolik negativních komentářů. Za mě se kniha četla dobře a přinesla zajímavé informace o válečné Vídni. A samozřejmě bolestný příběh o dvou mladých lidech, které ovlivnily válečné události.
Čekala jsem od knihy daleko více. Kniha docela zklamání. Mě to nějak nechytlo dej byl divný, necetlo se mi to dobře.
Námět a záměr nebyl špatný, ale to, co slibovala anotace, se nedostavilo.
Kdo očekává román o holocaustu a 2. světové válce, ten se dočká jen částečně. Kdo očekává román brnkající na psychologickou strunu, ten se dočká také jen částečně. Obojí tam je, ale jaksi nedotažené...
Kniha dobře posloužila jako předloha pro film Králíček Jojo, ale tam pro mě její hodnota končí.
Zhruba do polovina se mi četla i vcelku dobře, pak už mi přišlo, že se příběh točí v kruhu, vlastně mě ani nezajímalo, jak to dopadne...
Jeden z mála případů, kdy je lepší film, než jeho knižní předloha. Přitom hlavní téma, myšlenka, knihy je výborná. (To si uvědomil i režisér filmu). Kniha měla skončit cca v polovině, ta druhá půlka je nekompaktibilní s tou první a méně literárně povedená. Při čtení té druhé půlky, ke kterému jsme se musel spíš nutit, mě napadlo, že se jedná o určitou výpůjčku z Lolity od Nabokova, (skrývají se v pokojích, popisy bizarních mileneckých scén, únosce a jeho oběť, a nakonec mu taky uteče.) Jenže u Nabokova to celé dává smysl a je to skvěle napsané, tohle ne. Je za tím vidět křeč a úporná snaha napsat úžasné psychologické dílo.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Vídeň zfilmováno Rakousko manipulace (psychologie) lhaní, lži poválečná doba holokaust, holocaust hitlerjugend novozélandská literatura
Nebe v kleci
Kniha Nebe v kleci je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 107x |
| Čtenářské výzvě | 38x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 83x |
| Chystám se číst | 167x |
| Chci si koupit | 32x |
| dalších seznamech | 2x |
„Jsme prý nová generace, privilegovaná, a proto budeme první, kterým se dostane výhod moderního vzdělávacího programu, v němž se budeme učit věci, se kterými se ti před námi neměli možnost setkat.“
Nebe v kleci mě šokovalo – i já jsem jako první viděla Králíčka a moc se mi líbil; příběh malého kluka, jehož nejlepším imaginárním kamarádem a vzorem byl Hitler, příběh filmově usazený v kulisách českého Žatce a s výbornými hereckými výkony mě nadchl.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem pročítala Nebe v kleci a zjistila jsem, že autoři filmu vlastně použili jen nepatrný zlomek této knihy! A udělali dobře, protože kniha Nebe v kleci má vlastně úplně jiné vyznění – zdaleka ne tak milé, lidské a optimistické. Ale jak jsem už dříve někde četla, je dobré (to) vědět.
Proto jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Po jejím přečtení mě napadají mnohé otázky, které bych si dříve vůbec nepoložila. A určitě bych ji nechtěla vidět zfilmovanou . . .
„Prostě to, co se člověk naučí jako děcko ve škole, to v něm zanechá solidní základ, a ten se nedá jen tak vyměnit za něco jiného, jedině z něj může člověk dál růst. Lidská víra v průběhu života nabývá podobu letokruhů, každý rok se zhmotňuje v nové vrstvě toho, o čem jsme postupně přemýšleli, pochybovali a čemu věřili. Příroda se nestará o to, zda si uložené úvahy nějak protiřečí, jen je lepí jednu na druhou a tvoří kmen osobnosti: pevnou ucelenou připomínku naší protichůdné minulosti.“