Nazdar, vitamíne

21.05.2018

Tohle šlo asi nějak mimo mě. Snažila jsem se v tom najít něco víc, ale bohužel pro mne nenalezeno. A forma deníku tomu taky moc nepřidala.

30.04.2018

Kniha mi přišla moc hezounká. Takové příjemné počtení. Akorát by bylo určitě lepší si ji přečíst v angličtině, protože mnoho vtipů přeložených do češtiny vůbec nedávají smysl...

24.04.2018

Není to úžasné, ale je to docela dobré: poslední třetina je většinou plochá, ale pár věcí si odnáším: jak je těžké být dítětem (i dospělým) rodičů, kteří mají mezi sebou problémy, jak přežít mentální úpadek svého báječného otce a jak se znovu sblížit s maminkou, které člověk prostě nemohl být nablízku, protože by se musel postavit na něčí stranu - a to je hrozně těžké. A pěkný nápad: rodič zapisuje výroky své maličké dcery (co ty děti nenapadne?) a dospělé dítě pak zapisuje, co řekl či udělal zestárlý (a nemocný) rodič; něco zůstane, a to je důležité. To všechno není málo a kvůli tomu stojí za to číst.

Knihu jsem nedočetla, naprosto mi nevyhovoval styl psaní formou deníku, připadalo mi to neucelené a tak nějak zmatek. Prostě jsem to vzdala.

31.03.2018

Krásné. Velmi smutná knížka, u které jsem se občas melancholicky pousmála a milionkrát s ní vnitřně souhlasila.
Náhodný nákup na zkrácení cesty tramvají a takový poklad.

11.03.2018

Když vás nechá snoubenec a otec onemocní Alzheimerem, je čas na restart a především přítomnost. Rachel Khong zvolila deníkovou formu, takže může nahodile mixovat emoce, poznatky ze zdravotnictví, střípky z minulosti a hlavně nápadité až absurdní úvahy, které ale nesouvislé vyprávění ještě více rozbíjí. Dozvěděl jsem se třeba, že Pluto je menší než Rusko. A banánová obálka je další Plus.

27.02.2018

Čtu o Alzheimerovi, abych zjistila, co mě čeká... Mělo to být tragikomické, ale humoru jsem tam moc nepostřehla. Taková směs vzpomínek, pečování a občasných intelektuálních hříček. Úplně mě to nenadchlo.

24.02.2018

Tragikomický román, mix humoru a lásky, tragické i zábavné … tak hodnotí anotace tuto útlou knížku psanou ve formě deníku. Nesmála jsem se, že bych se za břicho popadala, ani mi neukápla slza. I přesto, že je hlavní téma vážné, je celá kniha prostě taková, jak to říci, jednoduše milá. Začátek byl zvláštní a chvilinku mi trvalo, než jsem si zvykla na skoky v čase i v tématu v rámci jednotlivých kapitol. Představte si, že otevřete něčí deník na jedné z mnoha stran a začnete číst, nikdo nepředstavuje osoby, nevysvětluje dřívější události. Vy se s tím musíte poprat, když máte tu drzost číst si něčí deník.
Jak to uzavřít a zhodnotit, kromě toho, že ani tato kniha není nijak zvlášť uzavřená? Tyhle útlé knížečky z Plusu mě baví. Napřed mě dostal Podivuhodný život osamělého pošťáka a teď Nazdar, vitamíne. Jako čtení na víkend, nebo čtení na pohodu, je tohle naprosto nepřekonatelné.

16.02.2018

Nakonec se mi to docela líbilo, když jsem si zvykla na hrdinčino vyprávění, psané jako deník. Vždycky, když je vážné téma pojaté humorně, je to taková zkouška, co se komu zdá humorné, co přehnané, podivné. Někdy jsem si musela některé věty číst několikrát, protože mi nedávaly smysl, někdy mi připadalo nesmyslné to, co postavy dělají a říkají. Asi mi nesedí (nejen zde) to americké prostředí a způsob života. Ale chápu, že každému se líbí něco jiného, knížku nezavrhuji, byly tam i hezké momenty a téma nemoci i vztahů v rodině, je důležité.