Národní satanista
Erlend Erichsen
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/112140/narodni-satanista-112140.jpg
3
101
39
Antihrdiny debutového románu norského autora jsou dva mladíci, kteří po koncertu slavné blackmetalové skupiny zcela propadnou této extrémní hudbě a s ní spojenému životnímu stylu. Vypravěčem je umírněnější Ljavold, který je uhranut spíše blackmetalovou muzikou jako takovou. Násilnického Vinterbloda okouzlila zase negativistická "filozofie", spojující nacionalismus se satanismem. Dominantní Vinterblod ji přijímá za svou, nepřestává hlásat její pokřivené poučky a především se podle nich chová - pod sebemenší záminkou sahá k brutálnímu násilí, neosobní agresi vůči komukoli a kdykoli. Pod jeho vlivem se mění i ostatní a jejich excesy postupně vyústí ve vypálení kostela a sebevraždu jednoho z členů kapely. Pak už přestává jít jen o teatrální patos a Ljavold stojí na skutečné životní křižovatce... Román zaujme důvěrnou znalostí extrémní subkultury, v níž autor působil jako bubeník, ale i tragickým příběhem dospívání, v němž postpubertální negativistická póza vyústila až ve skutečnou deformaci osobnosti.... celý text
Literatura světová Romány Náboženství
Vydáno: 2012 , HostOriginální název:
Nasjonalsatanisten , 2005
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejpitomějších knih, které jsem kdy četla. Po všech stránkách.
Kdyby se black metal stal člověkem, a přečetl si tento... román, chytal by se za hlavu. V tom lepším případě.
* za slušný obal.
Kniha byla pěkně zpracovaná po psychologické stránce, když popisovala myšlenkové pochopdy hrdiny. Dobře zpracovala a příblížila styl této subkultury satanistů. Vzhledem k tomu, že nejsem fanynka této hudby, jsem od knihy neměla zvláštní očekávání. Padla mi totiž pouze dle obalu do oka v knihovně. Z toho důvodu mi přišla jako fajn oddechovka tvrdšího žánru :)
Niektorí tu už spomenuli, že autor, bývalý bubeník Gorgorothu, nie je vypísaný autor. Mne osobne to v tomto románe nevadilo. Bolo to napísané lepšie ako Fifty shades of grey (no offense). A navyše, black metal je mi dosť blízky. Začínal som na Vargovi Vikernesovi alias Burzum alias Count Grishnackh, ktorý sa smutne preslávil tým, že zabil Euronymousa zo skupiny Mayhem. A tento román je niečo ako život týchto dvoch týpkov vo fiktívnom prevedení. Najviac ma dostala mrazivá atmosféra undergroundovej scény v Bergen. Nenávisť hlavnej postavy voči ľuďom, nadradenie nad ostatnými (všetci sú ovce, lúzri), to všetko bolo doslova hmatateľné a uveriteľné.
Jak zde už bylo avizováno, jde místy vidět, že autor není ve spisovatelství ještě tak zběhlý. Ljavold pořád tápe z jedné strany na druhou, Vinterblodovi je zase hned ze začátku všechno jasné. Nečte se to špatně, ikdyž místy špatně nebo nepřesně přeložené, nicméně kdo o blackmetalu nic neví, nemá smysl aby tuto knihu četl. Přečetl jsem si to čistě ze zvědavosti, protože nejen norská blackmetalová scéna je mou srdcovou záležitostí. Na tohle téma by se dalo komentovat a debatovat neskutečně dlouho, proto mi zbývá napsat jen památnou větu a název jedné ze skladeb kapely Nargaroth:
BLACK METAL IST KRIEG !!!
Protože je na přebalu Erichsen prezentován hlavně jako študovaný literát, čekala jsem něco víc. Spousta námětů by byla super, kdyby byla pořádně propracována. Na druhou stranu primitivnost knihy možná i reflektuje dobu, ve které se odehrává.
Jedna věta mě ale zaujala: "Žijeme v době komplexů méněcennosti, špatného svědomí a sebepohrdání. Proto se lidi nenávidí."
Místy nechtěně legrační. Nejvíce mě bavily pasáže z přírody, tam i překladatel věděl, o co jde.
Tak toto je BLACK METAL!!! Fiktívny príbeh zasadený do reálneho prostredia blackmetalovej scény v nórskom Bergene. Mladí maníci, žerú black metal a všetko okolo. Až to začne žrať ich...
Autor (inak chlapík od fachu) na príbehu vzniku a formovania sa kapely Stormvold ukazuje, ako to vtedy v Nórsku asi chodilo. Hudba, koncerty, pivo, obskurná filozofia. Osobitý rozprávačský štýl, ktorý perfektne dotvára atmosféru deja, je determinovaný najmä vekom, skreslenými názormi a mentálou výbavou hlavnej postavy - Runara.
Hlavným posolstvo knihy pre mňa ostalo, že aj tvrdá, temná a vážna muzika, akou black metal nesporne je by sa nemala brať tak celkom vážne. Je dôležité poznať hranicu medzi pózou a skutočnosťou. A nestratiť kontakt s realitou.
O tom, že vydavateľstvo HOST uchopilo túto tému s vážnosťou jej príslúchajúcou svedčí aj fakt, že knižku Národný satanista vydalo ako svoju v poradí 666. publikáciu.
tohle se prakticky nedá číst. nevim přesně, kdo ze zainteresovaných (autor, překladatelka, vydavatel) zešílel, ale dost možná, že svým způsobem všichni tři. a nakonec málem i já.
Síce mám rád tvrdú hudbu ale True Norwegian Black Metal ide tak trochu mimo mňa (s tým, že pojmy ako Gorgoroth, Mayhem, Burzum, Darkthrone mi nie su úplne neznáme ale, že by som mal napočúvané celé diskografie to zasa nie. Pri úvodných stranaách som si myslel, že Erichsen ponúkne notoricky známy príbeh Euronymousa a Varga, prípadne Deada... škaredo som sa mýlil. Príbeh sa točí okolo mladého metalistu o ktorom vonkoncom nič nevieme (vzťah s rodičmi by si istotne pýtal väčší rozsah) a jeho kamarátovi pre ktorého je black metal viac ako len hudba alebo ideológia...
Knihu som zhltol za 1 večer a 4* dávam len za ojedinelú tematiku a spomenutie kapiel ktoré sa sem tam ocitnú v mojom prehrávači. Inak by to bolo tak 3*. A teraz si idem pustiť posledný inštrumentálny album od Burzum a predstavovať si atmosféru temného nórskeho lesa...
Většina příběhů začíná klasickým "potká chlapec děvče". Zde pro změnu potká chlapec chlapce a jelikož je to na koncertu blackmetalové legendy Gorgoroth nejde ani o nějakou gay variantu Romea a Julie. Kluci spolu nezačnou chodit ale založí další black metalovou kapelu.
Jeden z nich je drsný metalista a ten druhý ještě větší hovado. Tedy jeden z nich je asociální, negativistický a zmítaný depresemi a nenávistí ke všemu a ke všem. Ten druhý je to samé ale ještě na druhou. Ten se považuje za nadčlověka a všichni okolo jsou pitomci a tupé slabé ovce. Jak se jmenují je irelevantní, protože true (nejen norvegian) blackmetalisti mají "bojová" jména. Ten první si tedy začne říkat Ljåvold a ten druhý Vinterblod. Kapela se jmenuje Stormvold a přiberou do počtu ještě dva členy, kteří pro příběh nejsou moc podstatní.
Když byl Ljåvold (to je ten první) ještě Runar, byl sice divněj a negativistickej ale na blackmetalu ho zajímala ho hlavně hudba (a kdo říká, že to hudba není, zaslouží si ukřižovat hlavou dolů). Pod vlivem svého nového kamráda, který to má posazené naopak a upřednostňuje ideologii (nenávisti) před samotnou hudbou. Umí manipulovat s lidmi a líbí se mu to. Používá mírné prostředky, hrozby i staré dobré násilí. Ljåvold se pod jeho vlivem mění a radikalizuje. I to děvče v příběhu nesmí chybět. Jmenuje se Hilde a je Ljåvold kamarádka ještě z dob, kdy byl jen obyčejný Runar. Runar by si s ní možná i něco začal ale jako zlovolný a mocný Ljåvold si nemůže dopřát luxus vztahu s méněcenou osobou. Protože v bibli správného black metalisty stojí: kdo má holku je gay, kdo nosí jinou barvu oblečení než černou je gay, kdo poslouchá jinou hudbu než black metal je gay... ... a kdo zeslabí libovolnou black metalovou nahrávku (kdekoli a kdykoli) je všech teploušů král!
Chlapci vydají demo a je kurva dobrý. Odehrají i první koncert a Satan uslyší, že to je to dobré. Vinterbod opět někoho zmlátí a atmosféra začne houstnout. Čím víc Vinterblod odhluje svoje pravé já, národního satanistu v sobě začnou se ho jeho spoluhráči bát ještě více. A to ani před tím to nebyl nějaký sympaťák. I to, že Vinterblod začne hrát ještě s jinou kapelou (Dark), moc klidu mezi členy Stormvodlu nepřinese. Když Vinterblod zosnuje podpálení jednoho z kostelů celý příběh graduje v temném finále.
Ano, celý příběh je hodně temný, ano, část příběhu je o drsné a temné hudbě zvané black metal ale není to jen o ní a o křížích obrázených vzhůru nahoma. Je to i o vztacích, ovládání lidí, o strachu a jeho potlačování či využívání k ovládání jiných. Je to o vzpouře v době dospívání, je to o vůdcích a následovnících. Je to o hledání sama sebe a o ztrátě sama sebe. Je to kurva dobrý příběh. Pokud znáte kapely jako je Venom nebo Burzum knížku si užijete určitě víc ale líbit by se vám měla i když posloucháte něco jiného. Já ji přelouskal cirka během dvou delších večerů a líbila se mi hodně. Je přímo pekelně dobrá.
Jde o prvotinu a autor natočil jedno studiové album s právě již zmiňovanými Gorgoroth, takže ví, která bije. Po satanistovi napsal ještě jednu knihu a v součastnosti pracuje na třetí. Pokud si pořídíte knihu v analogové podobě (čti papírovou), tak si užijete parádní typografii Martina Peciny, mistra svého oboru, který sidal tuto knihu i do svého portfolia na webu book.-design.eu.
Jinak bych chtěl podotknout, že black metal poslouchám jen okrajově a co se týče "ideologie", tak satanismus u metalistů beru jako obdobu punku, kdy mladí kluci se snaží vymezovat vůdči svým rodičům a většinové společnosti, která je v Americe a skandinávských zemích dosti pevně spojena s křesťanstvím. Ale mám kamarády, kteří si na ulítávají na black, death, doom a dalších metalech. Znám jména kapel, které mají loga, které vypadají jako koruny stromlů v zimě, na obalech hudebních nosičů jsou obrácené kříže a trojčíslí jen ze šestek a jejich členové mají mrtvolně bílé obličeje protkané krví a na kůži a spostu kovu ale jak jsem řekl líbilo by so mi to i kdybych nikdy neslyšel Venom ani jejich následovníky a o náboženství se vůbec nezajímal.
Stylisticky je kniha na úrovni žáka druhého stupně základní školy, což je škoda. Celé to drží nad vodou povedená atmosféra. Kromě dvou hlavních postav jsou všechny ostatní postavy plytké a nerozvinuté (nejvíce mě zajímala Hilde, která zůstala trestuhodně nevyužita). Erichsen, jako spisovatel, pořebuje dozrát.
Tahle kniha je opravdu nepovedená. Když jsem zjistil, že existuje blackmetalový román, byl jsem nadšený, protože black metal je můj život. Ale po přečtení přišlo velké zklamání. Autor je dobrý bubeník, ale špatný spisovatel.
Přijde mi to tak, že si na sebe Erichsen upletl bič, a to ať to udělal vědomě, či nevědomě. Základní kámen úrazu je ten, že blackmetalisti, nebo metalisti obecně se ho z velké části budou snažit broukpytlíkovsky přečůrat v mnoha směrech (od reálných faktografických nedostatků, které nejsou dobré ani podle mého mínění, až po různé výlevy spíše pocitového ražení, které už jsem měl také tu čest v souvislosti s knihou slyšet) a lidé zvenku, kteří se o metal, tím spíše black, nestarají, nechápou jej a ani se moc nesnaží jej pochopit v knize, která se točí jen kolem tohoto stylu a subkultury nemají šanci najít cokoli, co by je "dostalo". Jenomže je otázka kolik lidí z obou táborů u toho bude řešit opravdu literární otázky.
Nepovažuji se za odborníka (i když jsem nějaké vyšší vzdělání v oblasti literatury utrpěl), ale podívejme se na to takto: O svým způsobem nešťastném námětu jsem psal již výše. Co se týče formy, Erichsen nic světoborného nepředvedl, pravda, na druhou stranu si myslím, že se nejsvětější trojice mé babičky (Pilcherová, Steelová a Courths-Mahlerová) může jít oproti němu i tak zahrabat. Co se týče dalších výtek ať odsud, nebo jinde slýchaných? Psychologie postavy se nemusí nutně vytvářet tím, že ji někdo aspoň na třiceti stranách popíše. Psychologie může také vyplývat z postavy samé, jejího jednání atd. Že to celé zní, jakoby to psal nějaký maximálně patnácti až šestnáctiletý kluk? No jo, protože to v ich formě vypráví guma, která se ani ve svých dvaceti evidentně ještě nestihla najít, neví zda se rozhodnout pro dobro, či zlo, sama sebou si evidentně není moc jistá, tím spíše ne v sociální oblasti a typicky tak hledá daleko silnější vzory, které by mohla napodobovat, až se za ně skrývat. Navíc Runar nechává tento vzor, aby s ním zametal jak se mu zlíbí, což ale opět odpovídá výše popsaným atributům jeho osobnsoti. A ani sám hlavní "hrdina" nemá jasno, jestli na Vinterblodovi víc visí, nebo se jej bojí. Oproti této "něco mezi postavě" stojí jako hlavní atribut zla právě Vinterblod, který je evidentně psychicky přinejmenším trochu za čárou se sklony k agresivitě, introverzi, vymýšlení si a v podstatě i vytváření vlastního světa s tím, že asi moc nerozlišuje co je a není reál (nebo by to během dalších 50 stránek navíc rozlišovat přestal :-) ). Atribut dobra představuje Hilde a dále zde máme dvě další gumy, ještě méně schopné než je Runar, kteří jsou vyloženě ve vleku a ve skupině mají právo maximálně lítat pro pivo. OK, možná by se v tom dalo ponimrat trochu víc, ale nepřijde mi, že by tam nebyla žádná psychologie. Příběh vyloženě na fleku taky nestojí, i když opět - připouštím, že čekat celou dobu víceméně jen na to, jestli lehne nějaký kostel nebo Vinterblod někoho dřív umlátí k smrti, a zda pak bude následovat neodvratitelný konec, může být pro oba tábory trochu málo.
Za sebe bych spíš vytknul místy trochu nelogické a neopodstatněné detaily - například to, že Runar chvíli jezdí svým autem, chvíli otcovým autem a tak to nějak střídá, ani sám nevím proč; Vinterblod bydlí a žije, sám moc nevím z čeho atd.
Jen mě ještě napadlo - mySaints ve svém komentáři píše, že postrádá Erichsenův názor na to, jak to všechno tehdy bylo. Trochu se mi vkrádá spíš polemická myšlenka, jestli Erichsen právě postavami nechtěl říct, že zde bylo něco magorů, kteří skutečně překračovali psychiatrické meze alespoň relativního normálu, a hromada lidí, kteří se jimi nechali vléct. Ale opravdu málo skutečně hrdých a silných osobností schopných navázat na odkaz "staré Skandinávie", tedy takových osobností, do jaké se neustále pokoušel stylizovat právě hlavní magor této knihy.
Dávám jednu hvězdu za to, že poslouchám BM scénu.I když ale přehlédnu pár faktických chyb (nikde není napsáno, že se jedná o literaturu faktu), jedná se o záležitost literárně velice slabou. A nic s tím neudělá ani to, že knihu napsal bejvalej bubeník kultovních Gorgoroth.Prostě mi to přijde, jak by to psal 15ti letý kluk, co už (!!!) 2 měsíce poslouchá MAYHEM, BURZUM, IMMORTAL, GORGOROTH, MARDUK a EMPEROR. K tomu odebírá časopis SPARK a PAŘÁT a zrovna si přečetl článek o INNER CIRCLE a BLACK METAL MAFIA a cítí posvátnou hrůzu při vyslovení "jmen" jako Varg Vikernes, Euronymous a Dead. Nad postelí v pokojíku má norskou vlajku a když se na ní jednou dlouze zahleděl, pomyslel si "NAPÍŠU KNIHU" :o)))))Ještě jinak: má-li tahle kniha smysl, aby ji někdo četl, musí to být nadšenec do BM scény. Pak bude mít radost z toho, že se tam dočte, že hlavní hrdina poslouchá desku od GORGOROTH a ta se jmenuje PENTAGRAM. A protože tahle deska opravdu existuje a sám ji poslouchal v roce 1994, potěší ho to.Pro člověka, který "jde" po literatuře a BM subkultura ho nezajímá ... to prostě smysl nemá.
Jelikož se v historii black metalu neorientuju, nemůžu hodnotit historickou přesnost a vylíčení doby, ve které se děj odehrává, ale z hlediska stylu psaní a vykreslení postav působí knížka extrémně amatérsky. Žádné budování atmosféry, charakterů či dějová gradace. Příběh, ačkoliv zpočátku čtivý, mě po prvních dvaceti stránkách začal nudit, protože jsem se do něj prostě neměla šanci vžít. Nakonec jsem ho po malých dávkách přelouskala, ale kromě hezkého knižního zpracování na ní není nic zajímavého.
Bohužel black metal naprosto ztrácí defininovanost pomocí literatury. Už jenom z toho předsudku, že jde o hudební styl. Vyjádřit slovy atmosféru black metalové hudby či koncertu nelze. Nevím jestli šlo o špatný český překlad nebo naprosté ignoranství bývalého bubeníka Gorgoroth, což by k nim i sedělo, ale jak už řekla Nina níže, v knize je několik historických mystifikací vydávajících se za fakt. Navíc mi styl psaní přišel jako styl psaní třináctiletého psychicky nevyrovnaného človíčka, ale o to asi i šlo.
Kdo se v událostech oné doby jen trochu vyzná, ten musí při čtení téhle knihy chvílemi dost skřípat zubama...Autor míchá několik událostí dohromady a za vším je cítit ne objektivní snaha reflektovat tehdejší blackmetalovou horečku v Norsku, ale spíš šokovat a vykreslit většinu zúčastněných jako agresivní půlmozky...nehledě na několik faktických chyb, které by se v knize člověka, který "prostředí důvěrně zná" vyskytovat neměly, za všechny - Varg Vikernes NEBYL bubeník Mayhem, nýbrž baskytarista - více např. zde: http://www.burzum.org/eng/biography.shtml
Psychologická sonda do nenávistné duše. Ze začátku jsem si musela zvyknout na zvláštní, chladný způsob vypravování, ale nakonec to podtrhlo celou atmosféru knihy. Čekala jsem od toho trochu víc, například Erichsenův názor na to, jak to celé vzniklo. Podle toho, co jsem o blackmetalu četla a po zhlédnutí dokumentu "Until the Light Takes Us" šlo členům Burzum, Darkthrone nebo Mayhem hlavně o syrovou, extrémní hudbu, kterou by poslouchali jen stejně smýšlející lidé - tedy ti, co opovrhovali komercí, trendy, tupou společností, materiálními hodnotami a křesťanstvím, které Norsku v 10. století vzalo jeho individualitu a historii. Spolu se snahou o rebelii, láskou k temnotě a nenávistí bylo pro média snadné z toho udělat satanistické hnutí. Mladí lidé se toho samozřejmě chytli a vzniklo z toho něco zavrženíhodného, co je "krásně" popsáno v této knize. Mám z toho mrazení v zádech.
Národní satanista
Musím říct, že jsem docela šokován, ale asi ne tím způsobem, kterým autor zamýšlel. Národní satanista je totiž úplně obyčejná teenage romance, ve které je black metal pouhou kulisou a nedozvíte se o něm vůbec nic, co byste již nevěděli. Kdyby ti lidé hráli hip hop, prodávali drogy a mlátili se bejsbolkama, na smyslu knihy by se nic nezměnilo.