Na besedě u Bélešky

Žila – byla, na moravském Slovácku jedna obyčejná tetka. Říkalo se jí, ani nevím proč, BÉLEŠKA. Žila si spokojeně, ale to jen do té chvíle, než objevila internetový svět. Propadla tomu natolik, že… Lapěla u počítaču, ňúrala a ňúrala, až našla partu super lidiček. Jednú se camrala, co sa jí stalo. Bála se, že ju šecky kámošky za tú divnú řeč utlučú čepicama a zahlušijú, jak kopřivu. Ale nestačila valit očiska, protože šecí chtěli: eště a eště. A tož tetka klvala do klávesnice, až sa jí od prstú kúřilo. Ale tá nevděčná a nenasytná banda si spomněla, že by chtěla knížku. Tetka si málem zavařila mozkové závity, ale potém se pustila chutno do díla. Enomže, to nešlo tak jednoducho,jak hop na krávu a je tele! Nejakú chvílu to trvalo, a potém, než sa to trochu vypilovalo. Co vám mám vykládat. Ale tetka? Tá má pod čepicú. Neoslovila nakladatelství, ale našla si jeden fotoateliér, kde nedělajú enom fotografie, ale aj kalendáře a nesmělo přednésla svoju prosbu. Potém už enom čekala, kdy s ňú vyrazijú dveřa. Kupodivu, světe div sa, nevyrazili,! A tak sa začala rodit knížka- neknížka. Nebylo to lehké, ale poradila si. Tetka to nechtěla nechat enom na sobě, a tak zapojila svoje kamarádky. Dycky ty první kecanice otestovala Betyna, kerá potvrdila, esli je to vůbec čtivé. Ani Bibce nedala pokoja. Jak od ní pokaždé počula, ty překlepy decentně ukryla. O chybách sa nezniňovala, ale ona jich brala jak překlepy. Nebyla by to ani tetka, aby sa jí nepovédlo přemluvit pana Grombiříka k nakreslení obrázků – ilustrace byla jistá.... celý text