N. G. Černyševskij

31.05.2021

Osobnost Černyševského se jeví jako velmi pozoruhodná persona druhé poloviny 19. století v Rusku. Myslí od mládí ohromně aktivní, kdy se naučil několik jazyků, včetně arabštiny a perštiny; ohromně vzdělaný, o čemž svědčí doktoráty i práce o historii; naprosto neúnavný, kdy články a spisy rostly jako houby po dešti; až po svou ohromující nezdolnost a odhodlanost, o čemž zase hovoří obrovské zaujetí pro revoluci i dvacetileté vězení, kdy vznikly jedny z jeho nejvýznamnějších děl. Stejně tak jeho myšlenky dle všeho předběhly v ledasčem svou dobu, respektive následníky Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Jak moc by se s nimi ztotožnil nechme stranou.

Líbí se mi jeho citát "...nezáleží na tom, bude-li car či ne, bude-li konstituce či ne, ale na společenských vztazích, na tom, aby jedna třída nesála krev druhé". Ačkoliv ve svém stejném deníku měl i poznámky, které naznačenou smířlivost popírají, typu: "Oni by měli být pověšení." Černyševova osobnost je však důkazem, že jakkoli bylo Rusko vždy izolováno (a stále je) od západu, vždy mělo ve svých řadách osobnosti s velkým potenciálem.

Co se mi však nelíbí, respektive mě pobavilo, byly poslední tři stránku tohoto medailonku, kdy tendence a stranická zaujatost ze slov Milana Jariše vyloženě čiší. Což se dnes jeví sice značně úsměvné, na druhou stranu to poněkud vyvolává skepsi ke stranám předchozím. Zvlášť při neznalosti Černyševského díla. Nicméně takové už je riziko při drtivé většině textů z roku 1948 a následujících desetiletí=o)