Muž, který nevrhá stín
Vadim Petrov
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/313122/mid_muz-ktery-nevrha-stin-Dr1-313122.jpg
4
22
6
Muž, který nevrhá stín se odehrává v Československu v mezičase končícího socialismu a právě se rodícího kapitalismu. Nathan Kassis se po roce v USA vrací domů přímo doprostřed mohutné transformace. Doba je nabitá příležitostmi a první milionáři se rodí takřka přes noc. Zdá se, že je vše dovoleno. Stát potřebuje lidi s čistým štítem a Nathan nastoupí k bezpečnostní jednotce s krycím názvem White House. Společně s dalšími nováčky ve Velké Británii absolvuje kurs tajné služby MI5. Otevírá se mu svět lží, manipulace a konspirace. Povahou idealista hledá své místo a čím dál víc ho pronásleduje otázka: K čemu vlastně dospíváme sami a kolik našich názorů je výsledkem manipulace. Cui bono – v či prospěch?... celý text
Přidat komentář
Zřejmě nejlepší kniha ze světa tajných služeb, se kterou jsem se kdy setkal! Polo/fiktivní román, který ale o realitě transformace v období konce komunismu a budování demokratických institucí po listopadu 1989 vypovídá více, než ledajaký dokument. Onen velký civilizační zlom - rozpad sovětského impéria a osamostatnění se jeho satelitů a jejich cesta do demokratického světa, tedy na západ - byl cosi výjimečného, živelného, stěží regulovatelného, divokého a nepřehledného...90. léta byla na jedné straně nádhernou dobou opravdové až absolutní svobody, na stranu druhou byla dobou vzniku organizovaného zločinu, mafiánských skupin, vražd na objednávku a rozkrádání transformovaného majetku v nepředstavitelné míře (nepřímo posvěcené Klausovou vládou)...Vadim Petrov k tomu navíc přidává rejdy KGB na našem území, špionážní hry, střet světa rušené zločinecké StB a vznik nových tajných služeb a kopici různých geopolitických ingrediencí z prakticky z celého světa (mne třeba opravdu hodně bavily pasáže a děj odehrávající se v Iráku)...což celé ještě po formální stránce prokládá esejistickými pasážemi, obsáhlými vysvětlivkami, poznámkovým aparátem, citacemi z tisku.. Vážně úžasná a obohacující kniha!
Muž beze stínu aneb Čím mě potěšila kniha Vadima Petrova
(...)
Mezi počáteční a konečnou verzí knihy je jeden rozdíl, který do značné míry determinoval její podobu - zmizel z ní (samozřejmě pouze zdánlivě) Vadim Petrov a s ním i vyprávění v první osobě, a hlavní postavou se stalo autorovo alter ego: muzikant, zvukař, stěhovák a špion s „typicky“ českým jménem Nathan Kassis. Na této šťastné změně lze, myslím, naznačit alespoň částečně autorův přístup k autobiografické složce příběhu, potažmo celé knize. Protože jde v zásadě o špionskou historii, jejím ústředním hrdinou nemůže být nositel obyčejného jména; tradice Jamese Bonda prostě zavazuje. Velmi nezvyklé cizokrajné jméno současně působí trochu jako zcizující prvek, jímž jako by autor neustále čtenáři naznačoval, že jde o fikci. Zároveň se nemohu zbavit dojmu, že se autor „Nathanem Kassisem“ drobátko posmívá sám sobě a kdybych chtěl dokonce freudovsky přemítat, hledal bych v neobvyklosti použitého jména případné zasuté vzpomínky na posměšky, jejichž obětí se možná autor v dětství stával kvůli vlastnímu nezvyklému jménu. Er-formou a - ostentativně, byť zdánlivě - fiktivním hrdinou si autor navíc (aniž bych jej podezříval z pouhých náznaků alibismu) do značné míry rozvázal ruce, pokud jde o případnou budoucí nelibost některých reálných vedlejších postav, ve finální verzi ostatně důsledně opatřených pseudonymy. To, že autor sám sebe nahradil vlastním alter egem, mu také pomohlo získat kýžený odstup či nadhled a umožnilo celý děj pročistit - něco z toho, co možná bylo zajímavé u Vadima Petrova, je zkrátka pro příběh Nathana Kassise zcela nepodstatné. Za zmínku stojí rovněž fakt, že v našem reálném světě nejen existuje osoba jménem Nathan Kassis, ale že tento člověk dokonce překvapivě... Ale ne, nekažme autorovi jeho kruhy.
Autorova změna přístupu má, kromě jiných, jeden významný důsledek. Příběh ztratil na původně zdůrazňované autobiografičnosti, která jej, domnívám se, zbytečně zatěžovala a hlavní hrdina, byť nadále zůstal ústřední postavou, se stal jakýmsi kukátkem, čočkou objektivu či zrcadlem, jehož prostřednictvím čtenář sleduje mimořádně zajímavý úsek moderních československých a poté českých dějin. Hlavním předmětem knihy tak pro mne nejsou jednotliví hrdinové a jejich osudy, ale samotná doba, jíž postavy a zápletky - včetně oné ústřední, případu červené rtuti - dodávají chuť, vůni a barvu. Díky tomuto přístupu dokázal autor podle mě oněch několik málo let vylíčit na relativně malé ploše neobyčejně ostře, plně a přitom natolik srozumitelně, že je zvládne prostřednictvím jeho textu „prožít“ či „procítit“ i dnešní teenager.
Pobavila mě spousta drobných méně či více nenápadných žertů a žertíků (kolik asi čtenářů „spolklo“ automaticky jméno mluvčího ruského velvyslanectví?) a mozaikovitý způsob vyprávění, jehož si příznačně povšiml i jeden ze zasvěcených recenzentů, bývalý příslušník české zpravodajské komunity Jan Schneider. Čím mne však autor potěšil mimořádně je lehce inzitní dojemnost autorova (Nathanova) všudypřítomného nevěřícného údivu týkajícího se jeho vlastní zpravodajské kariéry a prostředí, v němž se shodou okolností ocitl; ten neodbytný a nezasvěcencům těžko popsatelný či vysvětlitelný pocit znám totiž velmi důvěrně....
Více zde: http://www.vadimpetrov.cz/2017/03/07/kritika-romanumuz-ktery-nevrha-stin-od-zpravodajskeho-dustojnika-marlboro-grants/
Kniha mi pripomína koláž z počiatkov budovania demokracie u nás. Veľa zaujímavých faktov, mnohé na hranici s fikciou. Na druhej strane, nedokážem si predstaviť autora píšuceho o spravodajských službách, aby vyhlasoval, že všetko je skutočné. Osadené do zaujímavého dejinného obdobia.
S 90. rokmi sa pravdepodobne ešte len budeme vyrovnávať. Obrovský entuziazmus nahradila rezignácia. Mali sme príležitosť zmeniť dnešok k lepšiemu, no posunuli sme to našim deťom.
Divoké devadesátky. Konspirační teorie. MI5. Tajné služby. Hrátky KGB, která si testovala, co sneseme. Trocha vzpomínek, trocha nových informací, trocha nadhledu. Přečteno jedním dechem, ale stejně pořád nevím, co je pravda a co manipulace. Ale ledasco napovídají doslovy Andora Šándora, Jefima Fištejna a Petra Pelze.
Ke knize, vydané v roce 2016, jsem se dostala teprve nedávno (březen 2022). Tedy v době, kdy realita války Ruska proti Ukrajině překonává fantazii autorů těch nejděsivějších thrillerů. Zdálo by se proto, že současného čtenáře už skoro zapomenuté události, které se odehrávaly před zhruba třiceti lety, nemohou ničím překvapit. Rozhodně tomu tak není. Začetla jsem se a zvládla knihu velmi rychle. Nejen, že jsem si doplnila období, které mi v české realitě uniklo (v letech 88-93 jsem pracovala v zahraničí), ale zjistila jsem, že mi dala hodně i pro posuzování současných událostí. Po nedávných Devadesátkách v ČT jsem v poměrně krátkém sledu znovu vstoupila do temných stránek naší transformace. Tudíž relativně dobře připravena, ale přesto jsem u čtení knihy V. Petrova měla pocit, že se pohybuji v docela jiném světě. Světě, v němž se pohybují lidé, kteří sice nevrhají stín, ale přesto existují. Nedokážu posoudit, nakolik fabulace zobrazuje tehdejší realitu, ale ve spojitosti s výstižnými popisy českého i cizího prostředí je její pocit intenzívně navozen. Rychlé střídání kapitol i uvěřitelné dialogy navíc čtenáře rychle vtáhnou do děje. Knihu by si měli přečíst nejen milovníci špionážních příběhů, ale zejména ti, kdo mají zjednodušený pohled na svět, v němž je vše jen černé nebo bílé. Popisy zpravodajských her, vztahů mezi tajnými službami, metody vytváření dezinformací apod. ukazují, jak těžké je odhalit pravdu nebo alespoň něco, co se k ní blíží. Mně osobně vyhovovaly četné citace a odkazy, protože mám ráda, když se při čtení můžu opírat i o fakta, ačkoli jde o beletrii. Opakovaně jsem si přečetla pasáž z knihy The Biggest Secret od Davida Icka, která je podle mne použitelná i při hodnocení současného konfliktu. Doporučuji.