Mlýn na ponorné řece

17.05.2023

Tak tuto knihu rozhodně budu chvíli rozdýchávat...
Neskutečně silná báseň v próze, pochmurná balada, ze které přece jen sem tam zazáří slunce a světlo naděje.
Veškeré popisy jak lidí, tak krajiny, přírody, především však krasových jeskyní jsou velice sugestivní. Příběh sám je nesmírně živý... Snad se autor telepaticky napojil na dobu začátku 18. století a dokázal tak čtenářům podat svědectví... Svědectví o tehdejším životě a o mlýnu na ponorné řece.
Nevěděla jsem, netušila, že existuje tato literární předloha. Film Ďáblova past je známý a viděla jsem ho několikrát. Ale kniha je kniha, příběh je příběh a to, co jsem spatřila ve své fantazii předčí film mnohonásobně.


V komentářích je natvrdo jeden odpad! - napsat, že kniha je jalová a bez děje, to muselo nutně vyžadovat velké ego... Vzal to nešť, nelze nikomu upírat právo na jeho názor, každý máme jiná měřítka.

15.05.2023

Příběh vznikl podle pověstí a historek, které se dodnes vypráví o rodu mlynářů Shořalých. Jejich mlýn prý stával na Bílé vodě v údolíčku pod Holštejnem. Bloudění v jeskyních Moravského krasu je popsané výborně. Sám jsem něco podobného zažil, kdysi jsme s kamarádem prolézali Koněpruské jeskyně. Nikdy nezapomenu na ten tísnivý pocit, když jsem se plazili studeným slizkým bahnem úzkými chodbičkami vybaveni jen baterkou.

"Jdeš krajem jako tisíce ostatních a nevíš, kde tekla lidská krev. Propadlé hroby jsou němé. Není pamětníků. Jdeš krajem nad jiné líbezným, celý v náručí lesů zajat a přece svobodný, a víš jen to, co zapsali do kronik a pověděli tvoji předchůdci."

20.02.2023

Musím se usmívat, když si promítnu svou cestu k Mlýnu na ponorné řece. Autorovo příjmení ve mně kdysi vzbudilo představu spisovatele z jakési větve civilizační literatury - legrační pseudonym, říkala jsem si. Pak jsem na něho na léta zapomněla. Až nyní, díky obdivným komentářům (nejen) svých oblíbených, jsem si tuto jeho skvostnou drobnost přečetla. Oslovila mě. Především svou nenápadnou přitažlivostí, s níž mě pomalu vtahovala do 18. století a mezi lidi, jimž jsem rozuměla a přála jim jen to dobré. Probouzením tajemna při průzkumu jeskynních cest. Smířením s přírodními zákonitostmi, i těmi krutými, ale nesmířením s daností společenskou - a touhou překročit ji.
Velmi milé překvapení.
(Příjmení Technik vzniklo chybným přepisem příjmení Těhník = sedlák, rolník. Až tak mimo jsem významově byla :-).)

02.02.2023

Naprosto úžasné. Jeden z mých největších čtenářských zážitků posledních let.
O tomhle románu jsem naposledy slyšel někdy ve škole, a to už je fakt hodně dávno; tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych se té knížky dotknul byť jen prstem, ale když mě teď na stará kolena náhodou cvrnkla o klobouček, řekl jsem si: Proč to, kruci, nezkusit? Vůbec jsem netušil, do čeho jdu – a o to větší bylo překvapení.
Vřele doporučuji.
A jedna rada všem, kteří se rozhodnou Mlýn na ponorné řece otevřít: než začnete číst, připravte si pěknou hromádku loučí nebo svíček, protože nejméně třetinu doby čtení strávíte v podzemí.

Zajímavém jak diametrálně se mohou lišit názory na jedno dílo. Tuhle knihu jsem si vyhrabal v jedné "knihobudce", autora, ani dílo jsem předtím neznal.
Kniha se mi jeví jako zcela jalová, příběh v podstatě nemá a nebo je tak nesouvislý, že jen ze setrvačnosti a naděje, že se konečně začne něco dít, jsem ji dočetl celou. Přemíra archaických, nebo snad lokálních výrazů, i když autor pochází ze zcela jiného kraje, absence souvislého děje, nijaký závěr. A to prosím neočekávám, že každá kniha nutně musí končit happyendem. Dokladem mého negativního hodnocení může být i to, že kniha se stala jakousi volnou předlohou filmu Ďáblova past, ovšem s dějem zcela odlišným.

04.01.2019

Krásná knížka, která předčila moje očekávání. Jde totiž o historický román, což není zrovna můj oblíbený žánr. Tady mě zaujalo jak líčení přírody, zejména temné a (v té době) nebezpečné krásy lesů a jeskyň Moravského krasu, ale i dramatické osudy hlavních hrdinů. Zajímavé je také zasvěcené líčení technických parametrů mlýna na ponorné řece. Příběh končí dobře, ale není to žádný laciný happy end - prostě chvilka štěstí v životě lidském, kdy nikdy nevíme, zda se přes něj za pár dní nepřežene nějaká pohroma. Kniha vychází z historických skutečností, např. existence starých mlýnů na řece Punkvě či prvního sestupu na dno propasti Macocha v roce 1723. Bohužel jména osad jsou asi smyšlená, neboť se mi je nepodařilo dohledat ani v mapách, ani v seznamech zaniklých obcí a osad. Ale to knize neubírá nic na její autentičnosti, spíše dráždí čtenáře k tomu, aby pátral, jak se ta místa jmenují ve skutečnosti.