Mladý den

15.06.2019

ČÁST 2 ZE 2
LACO NOVOMESKÝ
- Rekviem -
Je jeseň hrdzavá. Za listom padá list,
za listom tisíc listov, lístie padajúce,
na ktorom výstrahu, jak škvrnu na obruse:
nemožno do života prísť a neodísť,
jedinú výstrahu som zazrel naliehavú.
Tým naliehavejšie, že v listoch hrdzavých
dvoje rúk do bezvládna, do vankúšov hlavu,
do ticha v umieraní naposledy vzdych
potichu klesajúcim vnímam v pomysle:
zhasnutý život dožitý. A k jeho pádu
pád listov dohorených do slôt listopádu
priplieta sa mi v mysli súvisle

v jeseni hrdzavej. Veď v listoch zhúžvaných,
ráňaných nesmrteľnou smrťou k nepotrebe,
sú ako zaručené výhry v našom žrebe
vráskami dokrkvané tváre starcov. Tých
zhrbených starcov, ktorí len čo do zelene,
keď nemôže byť iný, ďalší posledný,
chceli by zas, jak vlani, znova nezmenene
dogúľať guľku svojich zimomrivých dní
a nad hromadou lístia myslia v pohnutí,
že život smrť je iba, z ktorej na priepustku
na vlastnú rakvu hádžeš sám na seba hŕstku,
omilostenie púhe na čas zo smrti

s podmienkou návratu na konci liet i zím.
Lebo len smrť je tá, čo večný život žije
v nás: neodmysliteľná tôňa amnestie,
v ktorej nám v pätách kráča krokom sliedivým.
Lebo len smrť je tá, čo bola, je a bude
vždy, všade vo všetkom a všetko, všade v nej:
črviačik bezvýznamný vo vyschnutej hrude
s chýrečnou veličinou v sudbe rovnakej.
A všetko, komu kedy prichodilo prísť
z nej, zas jej do náručia po skončenej zmene
padá, jak neodvratne padá do jesene
na tisíc suchých listov jeden suchý list.

V najvnútornejšom vrecku ukrývame žreb,
o ktorom vieme len, že príde na ťah zrazu.
Ručičky všetkých hodín vykrajujú z času
priezračný krajček jedným, druhým celý chlieb.
Byľ byľku hrdúsi pre vlahu každodennú,
na zviera číha zver a lovec na korisť.
Žijeme smrťou, v smrti, napokon však pre ňu.
Ona tým, že je život. A ten musí prísť,
jak po zvädnutých listoch nové prichodia.
Lebo smrť smrťou bude len tým, že je skrytý
jej zmysel nesmrteľný v nás a v každom bytí
tým, že je sama samozrejmosťou života.

- Rekviem -
(Jarmila Urbánková)
Je jeseň rezavá. Za listem padá list,
za listem tisíc listů, listí opadává,
a na něm výstraha, výstraha naléhavá,
na listech skvrnitých ji nelze nepřečíst:
kdo přišel do života, odejde zase jednou.
Tím naléhavější, že v seschlých lupenech
dvě ruce bez vlády, v polštářích hlavu bědnou,
do ticha umírání předposlední vzdech
potichu padající vnímám v představách:
uhaslý život dožitý. A k jeho pádu
pád listů dohořelých do slot listopadu
souvisle se mi vplétá do úvah

v jeseni rezavé. Vždyť v listech svraskalých,
na které nesmrtelná smrtka vztáhla kosu,
jsou jako zaručená výhra našich losů
vrásčitě zkrabacené tváře starců. Jich,
shrbených starců, kteří aspoň do zeleně,
když nemůže být jiný, další poslední,
chtěli by zas jak loni, znovu nezměněně
dokulit kuličku svých zimomřivých dní
a nad hromadou listí cítí v dojetí,
že život je jen smrt, ze které na propustku
na vlastní rakev házíš sám na sebe hrstku,
omilostnění pouze na čas ze smrti

s podmínkou návratu na konci let a zim.
Neboť jen smrt je ta, co věčný život žije
v nás: neodmyslitelný stínek amnestie,
při níž nám v patách kráčí krokem slídivým.
Neboť jen smrt je ta, co byla, je a bude
vždycky a všude ve všem, všecko všudy v ní:
červíček bezvýznamný na souvrati chudé
s proslulou veličinou v stejném určení.
A co kdy vyšlo z ní, tím můžeš si být jist,
zase ji do náručí po skončené směně
padá, jak neodvratně padá do jeseně
na tisíc suchých listů jeden suchý list.

V nejhlubší kapse ukrýváme s nadějí
los, který má být jistě tažen, zítra třeba.
Jedněm jen krajíček a druhým celý chleba
rafije hodin z času neúprosně krájejí.
Pro vláhu každodenní stéblo stéblu cloní,
na zvíře čeká zvěř a lovec na kořist.
Žijeme smrtí, v smrti, nakonec však pro ni.
Ona tím, že je život. Vzejde nový list,
rašením s uvadáním věčně kolotá.
Smrt bude smrtí jen, zůstane-li nám skrytý
ten její nesmrtelný smysl v každém bytí,
v tom, že je sama samozřejmostí života.

JÁN PONIČAN
- Stín -
(Karel Boušek)
Všechno uprchne,
všechno zevšední,
spadne poslední opona?

Ne, to bych nechtěl...
Lépe je stromu,
který v květu
nebo obtěžkán plody,
ještě plný mízy
bleskem sražený
dokoná...

Proč ale takové myšlenky?
Že zítřek už dnes vrhá svůj stín?
Nemůže. Není.

To vlasy mi šednou leskem stříbrným.

JÁN SMREK
(Anna Křemenáková)
- Samá láska -
O lásce básně chceme ––
říkají ženy mládím vyzývavé,
jež v pevných prsou prudké srdce nosí,
zmámené, žhavé.

O lásce básně chceme ––
za desítku let opakují znova
a kvetou dál
a slovo láska
je objímá jak snítka břečťanová.

O lásce básně chceme ––
to ženy říkat nikdy nepřestanou.
Dcery jim dorostou –– a ony s nimi
zas znovu vzplanou.

O lásce básně chceme ––
to říkají dál ženy vytrvale,
když vnoučata si s nimi něžně hrají.
A že jen lásku vyznávaly stále,
tichounce, krásně umírají.

***

....
Přisedni ke mně, slovo řekni,
za lidský hlas teď šel bych světa kraj!
Že nejsi krásná? Nebuď skromná.
Pro mne jsi hudba nevýslovná,
neboť jsi žena –– a je máj.
(Sám na nábřeží)

***

...
usedl jsem –– a ony vedle mne
začaly recitovat básně.
Poznal jsem, že jsou moje. Zněly krásně,
a oheň, jejž jsem vložil do nich sám,
teď plápolal a jiskřil do nachova,
když přes hranice jejich rtů
šla moje slova.

Poslouchal jsem a žasl udiven.
Jak často mdlá
je báseň na papíru ––
a jak živá
v ústech krásných žen!
...
(Obě byly jásavé a mladé)