Město kamenného srdce

Román ze starých římských dob. Kůrka vedl čtenáře římskými ulicemi, římskými krčmami, nezapomněl ani na místa bídy, jako byly lupanáry, místa bídy, zla a neřesti. Ukázal nové světlo rozsvícené nad těmito místy zoufalství a bídy. Ukázal starý svět a chtěl, aby se na něj čtenář díval novýma očima. V knize se vypráví o osudu římských otroků, nejen městských v Subuře, ale i venkovských, žijících na latifundiích. Ze středu jejich pak vyrůstá silná postava Marcipora. Osoba tribuna Sagitty je skutečně historická. A jsou tu také historické rebelie, o kterých vykládá. A jsou pravdivé. Co vlastně drželo celý antický svět násilí, otroctví a zločinů tak pevně, že se zdál být nezničitelný? Až při četbě Tacita, XIV. knihy jeho Annálů, na dvou větách Tacitových spočívala celá budova otroctví. Spočívala pevně a byla neotřesitelnou. Dle starobylého zvyku, když jeden otrok zavraždil svého pána, museli všichni ostatní otroci býti popraveni. To byla síla, která dovedla udržet pohromadě římské násilí. Autor poukázal na tento zákon vytesaný v kameni, na kterém byl však nános písku a kamení a odhrabával kamínek po kamínku, aby se dopátral pravého smyslu.... celý text