Medicina v županu

od:


KoupitKoupit eknihu

Popis knihy zde zatím bohužel není.

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/292920/medicina-v-zupanu-OK2-292920.png 4.212
Žánr:
Humor, Literatura česká
Vydáno:, Alois Srdce
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (3)

Přidat komentář
Chesterton
08. února

Já ji četla "kdysi" na střední škole. získala si mě na první dobrou stejně jako Vidličku. Navíc mi zapadla do studovaného oboru. Dodnes má na chalupě čestné místo v mé knihovně:)

Vidlička
18.10.2017

Přečteno náhodně, ale vyklubalo se z knížky velmi milé překvapení! Nasmála jsem se notně a navíc je psána krásným stylem let předválečných.

HTO
03.07.2012

Historky o lékařích jsou vděčné téma, a když si připočtete fakt, že Alarich vládl perem jako Jaroslav Žák, dostanete nesmírně zábavnou knihu. Desítky skvělých historek, kratičkých i dlouhých, napsaných úžasně svěže a báječně. Potkáte mnoho lidí, které znáte, ať už lékaře (nesmrtelný prof. Thomayer, prof. Vondráček, prof. Heveroch...) nebo umělce (Langer, Hořejší ...). Mně drahé i tím, že všichni v naší rodině (kromě mne) jsou lékaři.

Kniha v poválečných vydáních dostává i velmi tragickou stránku, protože Alarich byl jako odbojář za války popraven. V knize jsou tak i ukázky z jeho motáků, včetně toho úplně posledního, ze dne popravy... „Nedočetl jsem několik knížek, bylo mým osudem nedočítat, být torzem... Je už hodně tma. Ještě si přečtu poslední Míliny dopisy, srovnám své věci a budu čekat na 20. hodinu večerní." (18. 12. 1942)

*

Ukázka (lákadlo) – vybírám schválně snad nejdelší text, abyste se pokochali stylem:

Běda, až Levitovi dojde trpělivost

Profesor Jan Levit neosvojil si při svém chirurgickém zaměstnání způsobu tanečního mistra a učitele jemných mravů. Není také známo, že by pro svůj bohatý konverzační slovník čerpal výrazy z květomluv a sbírek výchovných přednášek YWCA. Jeho metafory nejsou vyčteny ze staroperských lyriků, aniž vykradeny z mystických spisů. Jen vrozená tvůrčí síla mohla zjevit toto nesmírné bohatství kyprých výrazů a neznámých obrazů, plných lapidární mohutnosti a nezhýčkaného chlapství.
Plukovník zdravotní služby profesor Levit vstoupí do operačního sálu pražské divizní nemocnice. Jeden z ošetřovatelů mu podá přezuvky. Tu se zablýská a třeskně zahřmí:
„Jak mi to cpeš ty galoše, ty apatické dřevo? Pravá galoše patří na pravou stranu a levá na levou, ty ptakopysku! Myslíš si, že tu chci dělat excentrické produkce? Tady není varieté, tady je operační sál, a já tu nechci cvičit úkroky na tango 1930, já chci provádět appendikektomii v tutocainové anestézii. Nemačkej mi ten nárt, ty muří noho, nebo tě zavřu, až ztratíš chlorofyl. Tak, krucifix, dostanu tu zástěru, nebo nedostanu, ošetřovatelek je tu jako tiplic a ony si, třasořitky, myslí, že je tu módní přehlídka. Já vás poučím, kde jste, vy sykomory. A když uvazujete zástěru, vy vestálko, tak mě nešolíchejte na cemru, to nepatří k vašim povinnostem. A k vašim právům teprv ne, vy smuteční vrbo!"
Rozkacen vrhne se pan profesor na svoje ruce a drhne je nelítostně v horké vodě. Tu si povšimne jednoho z asistentů, který se myje vedle:
„Ježíšikriste, pane kolego, kde jste se učil mejt? U paní Lavecké, vidte? Tohleto je fixlování, vy těma rukama šmejdíte jako malý Bosko, takhle si myje pastor ječné zrno, ale ne chirurg ruce před laparotomiíl"
S rukama v umyvadle s lihem obhlíží sál. Všecko živoucí se choulí bez pohybu, bílé pláště se slévají s bílým operačním stolem jako mimikri. Tu přivážejí nemocného a ukládají na stůl, nahého, odevzdaně klidného. Je to generál intendantury? Nebo štábní kapitán? Nebo profous od divizního soudu? Ne, je to chronický zánět slepého střeva, s nímž bude stejně naloženo, ať si jej vypěstoval generál, nebo starý roťák, či zelený rekrut.
Nemocný je zakryt rouškami a Levit přikročí ke stolu.
„Jódovou!" řekne nevlídně a instrumentářka mu podává nástroj se smotkem sterilní gázy. Její ruka se třese. A chirurg si zjednává vnitřní klid posledním hromobitím:
„Netřepejte mi, hergot, tím tupfrem jako kapesníkem z rychlíku, to není žádný lulef!"
A zabodávaje injekční jehlu, hučí si rozezleně:
„Čím víc se člověk s tou holotou maže, tím to je horší. Ale až mi jednou dojde trpělivost, pak poznají, co ten starý dobrák Levit dovede. Sjezdím to jednoho po druhém, hlava-nehlava. Po dobrém s nimi člověk, na mou duši, už nesvede nic."

TIP: Máte rádi Databázi knih? Podpořte ji v Křištálové lupě (Zájmové weby) - hlasujte zde.

Autor a jeho další knihy

Oldřich Hlaváč

Alarich (p)
česká, 1895 - 1942

Uživatelé mají knihu

v Právě čtených1x
v Přečtených15x
v Doporučených1x
v Knihotéce25x
v Chystám se číst11x