Matka Země

02.02.2020

Určitě nemohu doporučit tak širokému spektru lidí jako Odentovy novější publikace. Jeho styl podávání informací ještě není vytříbený a celková kvalita provedení (i ve smyslu českého vydání) ještě není tak dobrá. Každopádně je tu zajímavé shrnutí vývoje porodnictví ve 20. století. Paralela s vývojem zemědělství bude pro mnohé nudná, drnkání na ekologickou notu otravné. To, co by si ale podle mě měl člověk z této knihy odnést je zjištění, že se snažíme nutit ženám (a rodinám) 21. století něco, co bylo sestaveno pro ženy (a rodiny) 20. století. Přitom za to století se nezměrně posunulo vědecké poznání (nejen v porodnictví, ale vůbec v medicíně a biologii), společnost se velmi změnila a role ženy prodělala bouřlivý vývoj.

Industrializace porodu vzešla (mimo jiné) z velké tabuizace ženského těla a ženské sexuality. Když to trochu zjednoduším, je vcelku pochopitelné, že ženy, které si při první menstruaci myslely, že určitě umřou, vítaly možnost rodit v narkóze. Tedy bez toho, aby se jich jakkoliv týkalo cokoliv spojeného "s tím nečistým tam dole, kam se nesahá". Odent o tom nepíše, ale v USA se od 80. let 19. století do 50. let 20. století běžně prováděla ženská obřízka jako prevence (!) a léčba ženské homosexuality, masturbace, deprese, hysterie a nymfomanie. Tedy vlastně jakýmkoliv "nevhodným a společensky nežádoucím" chováním žena riskovala nevratné poškození těla. V USA se obřezávalo až do roku 1977. Z USA také byl profesor Joseph de Lee, který porod považoval za patlogický proces a ve 20. letech prosazoval rutinní používání kleští a nástřih hráze, jakož i podávání sedativ rodičce, éter a manuální vytahování placenty. Měl velký úspěch. A byly to právě Američanky, kdo byl nejvíce nadšen porodem za "narkotického spánku" (tentokrát produkt radikalizujícího se Německa). Opět velký úspěch. Základ moderního porodu pod dohledem lékářů byl tedy položen v zemi, kde se ve stejné době ženám velmi moderně odřezávaly klitorisy v rámci snahy o korekci jejich chování, rovněž pod dohledem lékařů. Odkud by se jen mohlo brát podezření, že o zdraví ženy v té době příliš nešlo a doktoři byli zatíženi mnoha předsudky týkajícími se žen a ženského těla? Pak přišla 50. léta a zvyšující se bezpečnost císařských řezů, 70. léta a éra počítačů, monitoringu, umělého oxytocinu. Později se přidala epidurální anestezie (80. léta?). Ještě později se přišlo na to, co všechno vlastně v těle ten oxytocin dělá a že plní roli i v mozku, kam se umělý nedostane. Škoda, že tou dobou už se podával rutinně a ne jen v nutných případech a nikdo se neobtěžoval tuto praxi aktualizovat v souladu s nejnovějšími poznatky. Také se nikdy neprokázal pozitivní vliv neustálého monitorování plodu, ba naopak ("Všechny tyto studie totiž potvrdily, že tato elektronická metoda nemá žádné jiné stálé a statisticky významné účinky než zvýšené procenta císařských řezů, na rozdíl od intermitentní auskultace, čili občasného či příležitostného poslechu."). Přesto se to dělá dál. Nevědecký přístup a ignorace vědeckých poznatků v medicíně. Co na to říct?

Jsou tací, kteří by mojí generaci chtěli všechny ty "moderní výdobytky" (z nichž některé jsou skvělé a jiné jsou jen muzejní exponáty z minulého století) vnutit jako povinnost pomocí zákonů a represí a nejraději by byli, kdyby dodnes mohli hrozit tou obřízkou. Samozřejmě jen v zájmu našeho zdraví a bezpečí našich dětí. Co na tom, že dnešní porodník není odborníkem na problematické porody? (\"... typický americký porodník ve službě \"odrodí\" zhruba sto porodů ročně. ... Například typický americký porodník má zkušenost zhruba s jedním porodem dvojčat ročně. A než se setká s prvním případem ramenní dystokie (nepravidelného porodu, při němž dítě uvízne v porodních cestách ramínky), bude potřebovat pět let praxe. Deset let mu bude trvat než se setká s prvním případem placenty previe (placenta praevie je stav, při němž se dítě nemůže dostat ven na svět, ptotože předčasně vypuzená placenta mu zablokuje cestu) a než bude moci spatřit první skutečný případ eklampsie (těhotenské toxikózy neboli "božce"), zabere mu to celou lékařskou kariéru. A když bude muset jednoho dne urychleně provést císařský řez kvůli transverzální (příčné) poloze dítěte, bude si muset vypracovat operační techniku podle nahlédnutí do svých učebnic, protože je to vzácná situace, s níž se pravděpodobně dosud nikdy nesetkal." - kdo ví, u kolika porodů je porodník ročně u nás, může si přepočítat na naše poměry) Naštěstí jsme se narodili ve svobodné zemi. Porevoluční ročníky, které pily čerstvou svobodu s mateřským mlékem. Chodit jsme se učili už v kapitalismu, kde to chodí tak, že člověk se musí sám starat o své zdraví a bezpečí. Můžeme rodit v porodnicích českých nebo zahraničních, v porodních domech (v zahraničních), doma s asitentkou i bez ní nebo třeba v lesích. Podle toho, kde to pro koho splňuje podmínky, které potřebné pro porod. To je totiž individuální a individualismus z nás už nikdo nedostane. Ani ty nejskvělejší věci nejsou skvělé pro každého, a už vůbec ne, když vám je někdo nutí za každou cenu.

A krásné je, že nám celou historii moderního porodnictví může přiblížit pamětník.

25.11.2019

Tato Odentova publikace mě příliš nezaujala. Možná je to tím, že už je to jeho několikátá kniha, která se mi dostala do rukou a myšlenky se v nich často opakují.
Nicméně pořád se mi líbí, jak Odent nazírá na stav společnosti, souvislosti okolo porodu a života z jiného úhlu a nadhazuje originální, občas trochu kontroverzní témata k zamyšlení.