Mala som to písať v prítomnom čase
Helle Helle (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/241162/bmid_mala-som-to-pisat-v-pritomnom-case-ksa-241162.jpg
3
134
42
Román s ľahkými autobiografickými črtami, je príbehom dvadsaťjedenročnej študentky literatúry, Dorte Hansenovej, a odohráva sa na sklonku 80-tych rokov 20-teho storočia akoby na ceste medzi provinciou, kde prechodne obýva maličký prenajatý byt a Kodaňou, kde študuje na univezite, či skôr sa tak tvári. Hlavná postava približuje svoj život prostredníctvom detailov, skrze naoko zbytočné každodenné jednotlivosti, ktoré však o nej prezrádzajú všetko potrebné. Rozprávačka Dorte píše o svojich priateľoch či milencoch, bývalých i terajších, ktorí pôsobia rovnako dočasne ako jej bydlisko pri vlakovej stanici. Zoznámuje nás s Dorte staršou, po ktorej dostala meno, svojou nedobrovoľne bezdetnou tetou. Vytušíme, že Dorte staršia je metaforou jej samej a vice versa. Skutočné miesta-nemiesta, na ktorých sa príbeh odohráva, bezvýznamné staničky v Dánsku, čitateľa svojím prechodným charakterom rozkmitávajú rovnako ako vnútorný nepokoj Dorte, ktorý sa navonok prejavuje jej chronickou nespavosťou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Artforum (SK)Originální název:
Dette burde skrives i nutid , 2011
více info...
Přidat komentář
Kniha se vší pravděpodobností není mně určena, bohužel mi nic nesedlo a ani jsem se nedokázala začíst, škoda...
Jde z toho depka, ale rozhodně to není nezajímavá kniha. Doporučuju čtenářům, kteří ocení specifickou atmosféru a nepotřebují nutně napínavý děj směřující z bodu A do bodu B.
Ze začátku mi kniha přišla strašně chaotická a roztěkaná. To se po pár stránkách zlepšilo a kniha se dobře četla. Ovšem překvapilo mě, jak smutná kniha se z toho vyklubala. Taková sebedestrukce vlastního života sepsaná na pár stránkách.
Myslím, že kdo chce, toho kniha povede k zamyšlení. Kdo nechce, raději ji odloží pryč kvůli absentujícímu ději.
Mně osobně bylo Dorte docela líto. Mladá slečna, přesto už dost dospělá na to, aby si dokázala poradit se životem, který si nechává tak nějak utíkat mezi prsty. Nedokáže navázat vztah, pracovat nebo studovat. Z knihy mi bylo smutno, tak vnitřně smutno... k žádné tragédii tam přitom nedošlo.
Po knize této autorky Na dně jsem se rozhodla, že budu číst další její knihy. Tato kniha se mi opět líbila. Má svou takovou nepopsatelnou atmosféru. Takové dánské Hippies.
Nikdy se mi nestalo, že bych okamžitě po přečtení zapomněla, o čem kniha byla. Až u téhle.
Veľmi zaujímavé dielo. Takmer úplne absentuje dej. Na 160 stránkach sa prelína minulosť s prítomnosťou, ale koniec koncov na tom ani nezáleží. Stále sa totiž opakuje tá istá rutina. Vstať, najesť sa, ísť von, najesť sa, vrátiť sa, najesť sa, spať… Občas hlavná hrdinka Dorte stretne nejakého chlapa, pre zmenu sa s ním vyspí a zase sa kolotoč opakuje. Kniha je písaná v 1. osobe a napriek tomu je úplne bez emócií. Akoby som sledovala život robota. Keď to človek číta dlhšie, doslova prahne po zmienke o pocite. Akomkoľvek. Je jedno, o čom bude, prečo tam bude, hlavne nech tam konečne niečo je!
Zvláštne je, že aj keď to zo začiatku vyzerá ako žalospev za lenivú a ľahostajnú mladú generáciu, ktorá nežije, ale prežíva, postupne má čitateľ pocit, že na tom celom niečo nesedí. A presne to podľa mňa knihu odlíšilo od iných brakoidných diel. Prepracovanosť skrytá pod povrchom spravila z ničoho niečo. Jemné náznaky, malé úlomky hrdinkinej duše. Čitateľ ju prestane vnímať ako lenivca a začne ju ľutovať, pretože vycíti, že je
v hlbokej depresii.
„Opovrhovala jsem činným rodem v přítomném čase.“
Na prvý pohľad prázdna a nič nehovoriaca veta, ale v skutočnosti je v nej obsiahnutá celá psychológia Dorty. To dievča malo problém umyť si vlasy, vstať z postele, prestať dookola opakovať nikam nevedúcu cestu… Na konci Dorte opustíme presne tak, ako sme ju našli. Bez nádeje do budúcnosti a bez náznaku zlepšenia.
Milý příběh, který neurazí. Styl autorky se mi líbil a párkrát jsem se vžila do Dorte a jejích životních strastí. Každý z nás pravděpodobně někdy zažil pocit, kdy neví co dál dělat. Tahle knížka je taková jednohubka na oddech, myslím, že si jí po nějakém čase přečtu znovu.
Marně si říkám, proč byla tato kniha napsána. Chtěla nám autorka ukázat, jak žije současná dánská omladina? Jak jsou mladí Dánové promiskuitní? Jaké jsou dánské dívky pipky? Z dánské literatury jsem kromě Andersena snad nic nečetla, takže úplně nemám s čím srovnávat, ale tak dobře. Andersenovy hrdinky měly nějaký cíl, byly plnokrevné a tahounky příběhu. Dorte se jen flákala, nakupovala, souložila a jedla. Příběhově je to chudé, ale docela čtivé.
Em, ne. Na tohle téma bylo napsáno daleko více lepších knih. Mě Dorte nudila, její depky mě nebavily, nijak jsem s ní nesouzněla ani nesoucítila, spíš mi přišlo, že se prostě jen sama nudí a tak o tom píše… Nevím, proč hledáme v zahraničí, když Myšková (Nícení), Soukupová (Marta v roce vetřelce) nebo Semotamová (Ve skříni) si touto tematikou hledání vlastní existence a svého místa ve světě poradily daleko lépe, a jsou to naše české autorky.
PS: Knihu jsem četla v lednu a s odstupem téměř tří měsíců si z ní nevybavím žádnou myšlenku, scénu, pocit... snad jen znuděnou "achjocojenmamdělat" Dorte.
Knizka se mi fakt libila, dobre se cetla diky kratkym kapitolam a melancholicky pribeh me bavil.
Dala jsem tomu 15 kapitol, víc opravdu nešlo. Je to povrchní, plytké, celkově o ničem. Nějak jsem nepostřehla děj, jen povrchní popis činností, věcí atd., ale nikdy nic hlubšího.
Ha ha... To jako fakt?
Mě to prostě nebavilo. Kniha se četla sama, rychle, ale zřejmě kvůli tomu, že to byl jen popis činností znuděné holky, která jen nakupuje, někoho potkává a někde se potlouká. Jakmile něco začalo být zajímavé, tak to autorka prostě pak dál nerozebírala... Jako kdyby se prostě nic nestalo. Někdo tu zmiňoval knihu Marta v roce vetřelce od P. Soukupové, ale to je úplně jiný šálek kávy, kvalita je opravdu někde úúúúplně jinde. Za mě kniha byla ztráta času...
Tohle jsem raději neměla napsat vůbec.
(Chabý děj, bezduché postavy, otravný styl.)
Je dokonalým příkladem minimalismu v literatuře a moc dobře se čte. Do děje vstupujeme prostřednictvím hlavní hrdinky Dorte. Je to mladá dívka, která dokončila svá studia na střední škole a nyní si není jistá, jak se svým životem naloží. Žije sama u železniční zastávky v malém domku. Projevuje se jako velmi uzavřená a nesebejistá osoba, často a detailně se zabývá banalitami, jež ji obklopují, jako by chtěla odvést pozornost od důležitějších témat jejího života. Samotný český obal knihy, kde je minimalisticky vyobrazena snící dívka se zavřenýma očima a s podepřenou hlavou, může leccos napovědět čtenáři. Doporučuji.
Před časem mi někdo řekl, že bych si měla přečíst Helle Helle, že se mi bude líbit. Nezmýlil se. Líbila.
Při čtení mi neustále vyskakovala Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové. Stejná témata, stejná bezvýchodnost, stejné plácání se. Stejně jako Marta, ani Dorte není schopná se nakopnout a začít konat, aktivně se podílet na směru, kterým se bude ubírat její život. Místo toho putuje od kluka ke klukovi, přes různé postele, až do domku, kde ji detašuje její starší verze v podobě tetičky. Nemá v zásadě žádné zábrany, nic ji nerozrušuje, nic ji netrápí, ničím se do hloubky nezaobírá, prostě je. K tomu dánsky mohutné množství kávy a sladkého pečiva. Kolem dvaceti může být tak těžké být. Obzvlášť, když nevíte, čím nebo kým vlastně chcete být a o co vám v životě vlastně jde.
Při setkání postav s (podle mého) autorkou samotnou v samém závěru knihy, nás Helle nechá roztomile nakouknout pod pokličku - v jedné nebo dvou větách nám vysvětlí, proč píše, jak píše.
(Potlesk za skvělý překlad!)
Po dočtení jsem měla rozporuplné pocity. Nic hlubšího ve mně kniha nezanechala, na konci jsem se sama sebe ptala ,,a to je jako všechno?". Co se ale dánské spisovatelce nedá upřít je fakt, že je to zas něco úplně jiného. Žádné květnaté popisy, jen strohý popis děje a činností, které ve finále ani nejsou tak podstatné. Jako by nás autorka záměrně nechávala, abychom si příběh domysleli sami. Zároveň umí pomocí těch strohých vět skvělé popsat atmosféru a pocity, při čtení jsem se kolikrát cítila stejně prázdně, jako sama hlavní hrdinka. Tak nějak to podle mě bylo myšleno. Žádné složité popisování pocitů, protože deprese či samota se ve finále dá možná nejlíp popsat právě tak.
Takže ve shrnutí ano, kniha to byla fajn, ale nic hlubšího jsem si z ní neodnesla a mám dojem, že nebude patřit mezi ty "vyvolené", o kterých přemýšlím ještě x týdnů po dočtení.
Obálka pěkná, ale absolutně mě to nebavilo, dočetla jsem ji jen proto, že nemám ráda rozečtené knížky.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2017 |  Tohle jsem měla napsat v přítomném čase |
| 2021 | Ony |
| 2016 | Jestli chceš |
| 2012 | Na dně |
| 2008 | Ženy bez mužů |
Tohle je přesně to, co mě potěší, když najdu v knize. Pomalý běh dnů se vším, co přinášejí - což není akčnost každou vteřinu, ale tisíce drobných, nudných, opakujících se činností... V nichž se ovšem dá najít záchytný bod k přemýšlení, k odhodlání se k nečemu, nebo naopak k beznaději, k pocitu "co teď, co dál, proč vůbec...". Podle mě výborně popsaná realita mladého člověka na hranici mezi bezstarostným mládím a zodpovědností dospělosti.