Magnetizérova pátá zima

10.08.2021

(SPOILER) Enquista jsem dlouho vnímala především jako zručného dramatika a scenáristu; jeho Noc tribádek (a Stridberg: život s totožnou hlavní postavou), Obrázkáři, Faidra či V hodině rysa nalezli cestu na česká jeviště a vždy vzbudili emoce, ať už pozitivní či negativní (Ze života žížal o H. CH. Andersenovi čeká na totéž); inscenace obvykle zaujaly vynikajícími hereckými výkony (protože napsat postavy a dialogy, to P. O. E. umí naprosto bez diskusí), nejednoznačností vyznění a napětím mezi dramatičností zobrazovaného a chladem v jeho prezentaci. Prozaické práce jsou v mnohém podobné; příběhy obvykle inspirované historií jsou nejen vyprávěny, ale průběžně reinterpretovány, relativizovány, zpochybňovány, tříštěny a znovu skládány dohromady - a jejich stále se měnící podoba vypovídá často o (ne)uchopitelnosti skutečnosti, jejím zjevném a skrytém významu a možnostech jejího smyslu.
Magnetizérovu pátou zimu autor napsal na začátku šedesátých let, vyšel z epizody v životě Friedricha Meissnera, neortodoxního léčitele, který zimu 1793-4 strávil v městečku Seefond a mezi plejádou pacientů jich několik jako zázrakem uzdravil, např. dceru doktora Selingera vyléčil ze slepoty; její otec se pak stal oddaným stoupencem a dohlížitelem na Meissnerovu práci - a nakonec zdrojem Meissnerovy zkázy, protože nedokázal zamlčet zjevný podvod, jímž si chtěl magnetizér zajistit jednoznačnou podporu města, bohatství a světskou moc...
Psáno střídavě er formou při líčení Meissnerovy existence, střídavě ich formou v citacích Selingerova vyprávění či jeho deníku, prokládáno drby (co se říká v hospodě, na radnici, v ordinacích tradičních lékařů), historickými zprávami, např. o různých způsobech léčby chorob (od čarodějnických praktik a jejich potírání po elektrošoky), až po komentáře samotného autora, které zaznívají jakoby z budoucnosti. Jazyk je neobyčejně vytříbený (díky za překlad Janě Pecharové), každý odstavec, každá věta navíc tvoří pointovaný celek se samostatným sdělením. A způsob myšlení P. O. E. je natolik rozkošatělý, že je radost sledovat jeho cesty - a vydávat se po nich dále.
Protože i vzkaz sotva dvousetstránkové novely je unikavý a zároveň inspirativní. Vyvolává úvahy nad poměrem víry a racionality nejen ve vztahu k léčení chorob vnitřních i vnějších, nad možnostmi poznat nejen svého bližního, ale i skutečnost jako takovou, nad relativitou pravdy, nad možnostmi zázraku, nad vášní jako podmínkou života, nad poměrem mezi iluzí a (sebe) klamem atd. A všemu dominuje zpráva o osobní zodpovědnosti za okolní svět...
Magnetizérova pátá zima není komfortní čtení, rozhodně se nedá přečíst na posezení - ale je radost se jí prodírat, kochat se krásným jazykem a ujasňovat si vlastní postoje k životu a jeho zázrakům.

"Zima byla krátká. Začala s jeho příchodem a skončila s jeho poslední seancí, když se lavina s hukotem utrhla. Naučil nás chvíli si hrát, podváděl nás a my se rádi dali podvádět. Naučil nás vidět, jak chudé je naše město. Naučil nás nahlédnout, jak bohaté by mohlo být, jak plné úkolů a nuancí. Ozřejmil nám to a naučil nás o ně dbát. Když nás pak podvedl, mohli jsme o ně dbát dál." (s. 174)