Lovec artefaktů

03.02.2024

Dílo Jiřího Zahradníčka s názvem "Lovec artefaktů" představuje další významný krok v dlouhé evoluci gamebooků jako žánru.

V prvé řadě mapa, která je vytisknutá na plátno, namísto obvyklého papíru, umožňuje hráčům promýšlet svá rozhodnutí hmatatelným způsobem, aniž by se obávali její poškození, či zničení. To dodává gamebooku novou smyslovou dimenzi.

V druhé řadě pan Jiří přichází s revolučním konceptem, který je však natolik jemný a rafinovaný, že jsi jej všimnou jen zkušení hráči. Po zralé úvaze, bych tento nový koncept nazval: "potlačování meta-hraní". O co se jedná? Kniha zavádí rozcestí typu 50/50, která dávají hráčům morální (či jiná) dilemata, bez jasné "správné" volby. Zde má hráč pouze tolik informací, aby ani jedna volba nebyla jasně "správná, hrdinská, zlá či dobrá". Jediný způsob jak se může v takové situaci hráč rozhodnout je na základě RP, neboli role playingu. Vcítí se do situace a řekne si jak by v takové situaci jednala jeho postava, kterou řídí. Lupič by udělal A, kněz B, a pod. Tento koncept nabádá hráče, aby skutečně knihu hráli.

Jinak řečeno, v knihách FF také často narážíme na rozcestníky typu 50/50: jdi vlevo nebo vpravo, kde také nemáme žádné informace kudy vede správná cesta. Avšak zde hraje roli jen čistě náhoda. V takovém případě čtenář knihu ve skutečnosti nehraje, ale meta-hraje - musí si pamatovat z předchozí hry kudy jít. To ale znamená, že si je v tu chvíli plně vědom toho, že není statečný rytíř zachraňující princeznu, ale že je to obyčejný ňouma listující zběsile v nějaké knize. Gamebooky typu FF by se správně měli jmenovat Metagamebooky. Aby se nezdálo, že tím chci na FF útočit, podotknu jen tolik, že metagaming má svůj smysl a své místo a v některých dílech, jako je třeba Pekelný dům, je naopak tím nejdůležitějším prvkem, který dodává hře tu správnou atmosféru.

V Lovci Artefaktů také narazíme na "zlatý grál" a možná i prapůvodní smysl gamebooku, a sice, že uvedený text v knize nabývá jiného smyslu, jiné interpretace, podle toho kudy se hráčova postava k dané pasáži dostane. V Lovci Artefaktů na tento významový skok narazíme několikrát, přičemž na jedné pasáži jde o tak markantní rozdíl v možné interpretaci, že by si zasloužil cenu "skokan roku".

Na závěr tedy jen tolik, že pro ty hráče, kteří gamobooky nejen rádi hrají, ale leží jim na srdci i budoucnost tohoto žánru, je Lovec Artefaktů přízviskem světlé budoucnosti. Těším se na další díla Jiřího Zahradníčka a jemu podobným průkopníkům tohoto žánru.