Lidé se probouzejí beze zbraně

22.04.2024

Překvapivě originální a uhrančivý básnický hlas, reprezentující u nás překladatelsky doposud málo zastoupenou srbskou poezii (četl jsem z ní jen vynikajícího Vaska Popu, zmiňovaného koneckonců i zde v doslovu, a pak záslužnou antologii Snímky krajiny poezie). Na výbor z Raičkovićovy tvorby jsem narazil náhodou v antikvariátu a těch šedesáti korun rozhodně nelituji.

Je to básnictví prazvláštní. Titul celého výboru ve mně vzbudil obavu, zda se nejedná o něco angažovaného (dost možná to byla v době vydání knihy jedna z jeho funkcí); z letmého přehlédnutí jejich názvů v obsahu a výčtu motivů v doslovu (příroda, život, tráva, voda, vítr), jakkoli v něm Irena Wenigová poukazuje na zavádějícnost takového dojmu, jsem pro změnu usoudil, že půjde o nějakou formu krajinné či přírodní lyriky. Raičković však mnohem spíš píše jakési meditace s existencialistickým podložím, ukotvené často v jediném okamžiku či postřehu. Z tak obyčejné (a dnes už vzácné a málokdy praktikované) činnosti, resp. nečinnosti, jako je ležení v trávě, dokáže vykřesat báseň zpytavou a zapeklitou, jaksi subversivně „zenovou“, co převrací a rafinovaně šmodrchá perspektivy, úvahy a obrazy. Posuďte sami:

Báseň trávy

Jednu myšlenku mají trávy, myšlenku jako kámen.
Říkají mi: „Netřeba básně, netřeba.
Je v nás. A ruce slož, kamkoli, pod hlavu.
A mlč. Mlč dlouho, až mluvit zapomeneš.
A klidně pozoruj pahorek, vzdálený a modrý,
jenž hluboce mlčí. A od pahorku pomalu pozvedni zrak
až k oblaku, neklidnému a bílému, jenž pluje na nebi.
A s oblaku oči spusť do sebe. A utkvělý sám v sobě
lež. A mlč s očima v sobě pod oblakem u pahorku.
Zneklidněn tmou v sobě vzhlédni a prostě pochop
(tak prostě, jak vítr náhodně námi zacloumá):
nad pahorkem není oblak. Pahorek mlčí sám, ztemnělý soumrakem.“

Ležím ve vysoké trávě a myslím jen tak.
Na koleně mravenec jak na pahorku člověk.
Neklidný mravenec stojí. Mlčím. A to je má báseň.
Zamyšlen v trávě ležím. Jako kámen šumí trávy.

Vedle těchto hloubavostí najdeme ve výboru i básně nějak zaměřené na člověka, jeho nitro a vztahy. Svou neurčitostí a tajuplností ovšem naznačují, že snad jde o člověka vybásněného, vysněného, a nikoli o reálný předobraz či adresáta, jako to bývá zvykem u různých básní rodinných, oslavných či jinak dedikovaných. Jako by to byl jakýsi existenciální typ (napadá mě neumělý, ale v tuto chvíli neodbytný příměr: postava z obrazů Skupiny 42 či od Věry Novákové nebo Pavla Brázdy), někdo, skrze jehož pozorování, popis, potažmo zasazení do vztahů, resp. ne-vztahů (samota, odcizení, vzdálenost, ba neexistence), získáváme obecnější vizi, myšlenku či výjev (např. Vojákova láska, Rozplývání neboli kamenná smrt, Vracím se ke svým dveřím, Balkón, Poledne, Člověk s deštníkem). Řada těchto textů se navíc nese v pozoruhodném, působivém rytmu a dovedně pracuje s překvapivými, sporadickými rýmy. Originál k dispozici sice nemám, ale dovedu si představit, že Ludvík Kundera s Luďkem Kubištou odvedli svůj spolutvůrčí podíl na výbornou. No a samozřejmě je tam jaksi v pozadí, leč konstantně i ten jih, divoce tklivý Balkán (to už je možná do značné míry má projekce, ale budiž). Pro určitější představu přidávám druhou ukázku (charakterističtější z hlediska výše řečeného by sice byly třeba Člověk s deštníkem nebo Balkón, ale tahle je kratší... a má některé další kvality jako specifickou méličnost):

Neznámá z minula

Dívám se na tebe: sedíš na červencovém nádvoří,
vklíněném mezi vysokánské zdi.
Jen ptáci na tebe žadonivě zří.

Z býlí a travin zírám, nikdo mě nevidí,
jsem schován v koutě, v zapadlém příšeří.

Je tady chládek a vlhkost mdlá a voňavá.
Křehké a nazelenalé jsou cihly pode mnou.
Tebe zalévá slunce. Nahou ruku ti omývá.
Vše kolem tebe skví se slunečnou čistotou.
Jako by krev mi odtékala, síla odplývá.

Jen aby nevrzly dveře, za nimiž je tma.
Jen aby nespadla nahnilá kdoule mezi nás.
Jen aby pták nebo kočka nesvrhly tašku nad náma.

Narůstá ticho mezi tebou a mnou jak průzračný pás.
Kéž nikdo se ho nikdy netkne. Jen tato báseň. Ó neznámá.