Leto v Tatrách

06.10.2021

Kniha zděděná po mém tatínkovi.
Černobílé fotografie Tater jsou krásné, ale málo platné, tisk z roku 1948 je pro dnešního zmlsaného konzumenta přeci jen trochu překonaný… Proto s těžkým srdcem hodnocení o jednu hvězdu snižuji.
Fotografie doplňuje velmi poetický, působivý text autora, ze kterého je zřejmá láska k Vysokým Tatrám. Kdo má tyhle hory rád (ano, i moje nejmilovanější pohoří, i když dnes už v cizině…), a aspoň trošku je zná, doprovodné slovo pohladí po duši.

„…Keď les zredol a zosvetlil, stáli jsme oproti horám, ktoré nám pripadaly neskutočné, proti horám obrovských rozmerov a nedostupných výšok. To urobilo mesačné svetlo a tiene oblakov. Nemohli sme sa vynadívať, ale behal nám mráz po chrbte. Do těchto hôr ideme? Čo tu budeme robiť? Čo tu môžeme podnikať iné, alo dívať sa celkom zbožne navôkol na tie hory? Na tie chvíle nikdy nezabudnem. Je to predsa často v živote človeka tak, že prvé stretnutie znamená lásku na večné časy. Zelené pleso sa stalo mojou najväčšou tatranskou láskou.“
*
„Sem prídem na rok so stanom. Tam si ho postavím – na brehu Zeleného plesa a budem chodiť celkem tíško zavčasu ráno na Širokú a budem sa dívať, ako slnko v presvedčení, že ho nikto nesleduje, bude pozerať do tajomného sveta severných stien tatranských štítov. To bude o rok.
Pre tento rok sa s vami lúčim, tatranské doliny a štíty! No nie na dlho, to sľubujem.“

Ano, skalní amfiteátr nad Zeleným plesem je i pro mě nejkouzelnější místo Vysokých Tater. Jestlipak se autorovi, brněnskému rodákovi, který se v dospělosti přestěhoval do blízkosti Tater, po tomto pohoří v cizině stýskalo, když po srpnu 68 zemi opustil?