Laskavé bohyně
Jonathan Littell
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/1318/bmid_laskave-bohyne-Sbk-1318.jpg
4
485
113
Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
Les Bienveillantes , 2006
více info...
Přidat komentář
Kniha pro mě byla výzvou. Objevila se mi v knihovně s tím že ani nevím jak a stálo mě hodně sil ji otevřít.
Každopádně rozhodně nelituji že jsem se nakonec odhodlala! Skvělá práce!
Na téma druhé světové války a holokaustu jsem četl i lepší knihy. Ne, že by kniha byla špatná ,ale připadlo mi ,jak kdyby chtěl autor z hlavní postavy udělat tu největší zrůdu na světě ,a to i podle mě zbytečnými icestními a různými sexuálními úchylkami a představami ,které zbytečně prodlužovali knihu a zhoršili mi celkový dojem z románu. Na druhou stranu se mi na románu líbilo ,jak hlavní postava prochází místy a bojišti od Polska přes Ukrajinu, Rusko a pomalu zpět do Německa a do posledních bojů v Berlíně a názorně zobrazuje chování lidí během nejkrvavějšího konfliktu všech dob.
Toto je rozhodně nejtrýznivější kniha, jakou jsem četl v poslední době a možná za celý život. Pokud bych ji měl posuzovat jako umělecké dílo, nehodnotil bych ji vysoko. Ale když se na ni dívám jako na svého druhu dokument, musím říct, že je to meisterstück. Spíše než román mi to mnohdy připadalo jako jakási technická zpráva, suchý, nezúčastněný popis bez jakýchkoli emocí, jen místo metrů, litrů, voltů a dalších jednotek tu jsou lidé, živí lidé, popis jejich likvidace, výpočty množství zabitých za den, za hodinu, za minutu...
Hlavní postava, důstojník SS (jeho hodnosti se průběžně mění), provádí čtenáře významnými etapami a místy druhé světové války. Sám má navíc nejméně tři kostlivce ve skříni - incestní vztah k sestře, homosexualitu a pravděpodobně vraždu vlastní matky. Autor to asi takto napsal pro zvýšení "atraktivity", ale osobně to považuji u jedné románové postavy za přehnané. Naopak velikou předností knihy je dokumentární přesnost líčení jednotlivých událostí, charakteristika různých osobností tehdejšího Německa a konfrontace jejich názorů. Text to není příliš náročný a čte se snadno, ale zároveň je značně sugestivní a popisy masakrů například v Babim Jaru nebo zvěrstev páchaných na konci války dětmi rozhodně nejsou čtením pro každého. Pokud vás líčení takových krutostí neodradí, knihu doporučuji. Nejen že rozhodně stojí za přečtení, ale přečíst by si ji mělo co nejvíc lidí.
Fiktivní esesák Dr. Aue mezi skutečnými esesáky. Popisuje počátky války, to jak se nacisti učili vraždit Židy na Ukrajině, peklo Stalingradu, Osvětim a také hrůzy v Berlíně a východním Německu na konci války.
Šíleně složitá kniha, nad kterou jsem přes dva měsíce "třeštila oči". Na začátku mi Aue dává na vědomí, že nejsem lepší než on, jen jsem měla štěstí, že jsem nebyla na jeho místě. Že je to osud a ne otázka volby. A já křičím, že já bych nikdy...
Jenže moc dobře si uvědomuji, že dokud ta situace doopravdy nenastane, jistotu, jak se skutečně zachovám, prostě nemám! Proto je ta kniha tak alarmující...
Bohužel nedočteno, prokousala jsem se na 200. stranu ale nemohla jsem se absolutně začíst, přestože tato tématika pro mě není ničím novým.. možná tomu v budoucnu dám ještě šanci, nicméně je to opravdu náročná literatura...
Pro mě nejlepší knížka o hrůzách nacismu.
Fiktivní nacista, který po válce utekl do Francie, vzpomíná na válku.
Kniha pomáhá vysvětlit, proč se lidé přidávali na špatnou stranu, jak prožili válku a jak někteří i vyvázli.
Některé kapitoly se čtou velmi obtížně - bitva o Stalingrad, dobývání Berlína.
Zvlášť náročný je odstup hlavního hrdiny od všeho lidského.
Tak tuto knihu jen tak někdo nerozdýchá - je to tisíc stránek hnusu, ale bohužel i lidí, kteří se tomio hnusu propůjčili.
V poslední době jsem měl pár diskusí o nesouměřitelnosti kultur - například: je naše kultura lepší než např. amazonských indiánů (kteří nechávají své nemocné bez pomoci umírat)? samozřejmě že "in" a "multikulti" přístup je, že absolutně se to porovnávat nedá atd. Ale: vemte si, že se objevíte uprostřed vzestupu Třetí říše a teď vám někdo bude tvrdit, že vlastně všechny kultury si zaslouží respekt. A tak to tedy ne! Jakmile se z člověka ztrácí lidskost - a tady to máte opravdu dopodrobna - pak je na místě říct dost. A, milí přátelé, už dneska máme u nás v parlamentu, 30 let po revoluci, lidi, kteří mluví o zplynování židů!
Asi nejrosáhlejší kniha, kterou jsem přečetl. Většina knihy je poutavá a zájímavá sem tam jsou nudnější pasáže. Kniha obsahuje hodně brutální a uchylné pasáže. Knihu můžu všem doporučit teda pokud na to máte dostatek času a silný žaludek.
Pokořeno! A musím říct, že od literatury podobného typu si teď dám delší pauzu. I na mě to totiž byla docela sweinerei. Aue je jeden z těch náckú, který svoje náckovství bere jako funkci malého ozubeného kolečka v obrovské mašinérii, nemusí se omlouvat, to nemají malá ozubená kolečka v popisu práce, vždyť jen poslouchal rozkazy a vinu nese přece kolektiv. Asi se měl púvodně narodit jako mravenec, ale na poslední chvíli si to búh rozmyslel. Navzdory své vzdělanosti nedokáže projevit sebemenší známku myšlenkového individualismu a kdyby to nebyl takový úchyl, byl by to vlastně docela suchar. Nejvíc mě dostala ta část, kde asi sto stránek řeší, jestli vyhubit nějaký kavkazsko-židovský kmen je v pořádku právně, z hlediska rasových teorií a budoucnosti Německa, ale za celou tu dobu se ani jednou nezapřemýšlí nad tím, jestli poslat z ideologických dúvodú, kterým ani sám nevěří, stovky lidí na smrt, není tak trochu morální eklhaft.
Super četní..Co zde nikdo zatím nezmínil, je téměř vědecký, či spíše pseudoveděcký zájem fašistického Německa odlišit od sebe jednotlivé rasy na základě lingvistických, či antropologických jevů. Vossovo vysvětlení teorie a její následné uvedení do praxe je tak univerzální, že je aplikovatelné kdekoli v praxi. Rovněž se zde najdou ( kromě masových hrobů) zajímavé postřehy z vývoje málo známých východních národů (Hrdinu naší doby např. jsem četl až ex post, na základě zmínky o ní v této knize). Kniha plná informací, rozhodně stojí za přečetní
Je to zajímavá, zvláštní kniha. Obsahuje nechutné a dle mě zbytečné pasáže popisující chorou zvrácenou mysl hlavního hrdiny. Na druhé straně je v ní dost zajímavých myšlenek z nichž mi v hlavě utkvěla jedna: "buďte rádi, že jste se nenarodili v době, která by vám dovolila tyto věci posoudit" (nebo tak nějak). Díky tomu, že to není dokument, ale vyprávění člověka (smyšleného), který se toho účastnil vám do celé věci dovolí nahlédnout tak nějak jinak.Člověk může přemýšlet o tom, jak by se sám zachoval v podobné mašinérii. Na druhé straně ukazuje i zvrácenost, chladnost a nechutnost celého způsobu uvažování, kdy se o lidech uvažuje jen jako o materiálu, surovině, síle, která pracuje ve váleném průmyslu. Jako by jste se bavili o benzinu pohánějícím auto. Kniha stojí za přečtení, ale rozhodně není pro každého. Obsahem, tématem, které je samo o sobě otřesné a i tím, kdo je vlastně hlavní hrdina. Kdo se však prokouše přes Ukrajinu (asi prvních 200-250 stran) dočte to až do konce.
Zajimava kniha ktera mohla byt o 200 - 300 stran kratsi. Velmi zajimave pasaze se stridaji s hodne drsnyma a nekdy az nechutnyma, ktere jsou doplneny nekteryma velmi nudnyma pasazema. Po velmi dlouhe dobe kniha kde me byl uplne maximalne nesympaticky hlavní hrdina.
Absolutní špička, dokonalé vykreslení vztahů, složitosti, šílenství; četl jsem asi 4x..a možná ne naposledy..pokaždé nacházím něco nového.
Na četbu Laskavých bohyň musí mít člověk tři zásadní věci: čas, klid a žaludek. Mnohovrstevný román inspirovaný skutečnými reáliemi a přesto fiktivní vyprávění musí zasáhnout nutně každého, kdo žije, chodí po této zemi a dýchá. Nacistická mašinérie jedoucí ve stylu "Já nic, já muzikant, já plním rozkazy, já za nic nezodpovídám" se prolíná s drsně patologickou osobní rovinou vypravěče. Nabité informacemi, zvrácenostmi a bizarnostmi k prasknutí. Dvěma písmeny: Uf!
Fenomenální kniha, rozhodně nejlepší věc o holocaustu a druhé světové válce, co jsem kdy četl. Jak je u dobrých historických románů zvykem, fikce je tu dovedně míchána s realitou, která je neuvěřitelně podrobně zpracována a popsána. Ta relativizace a pochopení, jak se něco takového mohlo dít a jak s tím většina společnosti mohla souhlasit, je pro mě osobně určitě největší přínos Laskavých bohyň. Při čtení (samozřejmě fiktivních, ale velmi realistických) obyčejných rozhovorů v kavárně s obyčejnými německými civilisty jsem konečně pochopil, jak moc indoktrinovaná běžná společnost byla, jaké názory se všeobecně považovaly za normální a jak v židech viděli hrozbu (velmi podobně jako například dnes západní společnost v muslimských teroristech).
Ještě jednu věc musím zmínit. Kdysi ve škole nás učili, že čím kratší věty, tím rychlejší spád a snáz se text čte. Jonathan Littell dokázal v Laskavých bohyních mít souvětí dlouhá i přes 4 stránky (to nepřeháním), přesto tahle dlouhá a detailní kniha má neuvěřitelný spád a až na některé přespříliš nechutné sexuální, homosexuální a fekální pasáže (kupodivu - zřejmě úmyslně ve snaze působit kontrastně - mnohem více popisné než násilí, které se dělo na židech) se čte jedním dechem.
BUDE TO DLOUHÝ.
Po prvním týdnu.
Začnu ryze prakticky: téměř 900 stran se fakt pronese. Totiž, myslela jsem si, že kvůli váze knihy ji budu číst večer před spaním, případně ráno. Nebo prostě doma. Ale to se nedá, natolik mě vtáhla do děje, že jsem ji začala tahat s sebou po cestách do/z práce.
Hlavní hrdina fiktivních pamětí je tak trochu suchar Maximilien Aue, vystudovaný právník, přesvědčený nácek, nadějný esesák. Během vyvražďování Židů si buduje ve vojenské administrativě docela slušnou kariéru. Je přítomen u mnohého, všechno ale prožívá a rozmlouvá o tom s chladným odstupem. Je to maximálně strhující záležitost. Monstromán. Výjimečně jsem přelítávala nějaké výčty nebo popisy, ale jinak hltám slovo od slova, jde to samo - téměř žádné kapitoly, odstavce, nic. Neskutečná kombinace zdravotních problémů, snů a sexuálních zážitků, mašinérie SS a livkidace nežádoucích osob, popisů krajiny nebo detailů architektury v obsazovaných městech. Zvládla jsem Ukrajinu, Kavkaz a skončila jsem u příjezdu do Stalingradu. Otázky, na které po dočtení snad získám odpověď (a určitě nejsou jediné): Proč se kniha jmenuje Laskavé bohyně, a proč mě tak neskutečně pohlcují takové knihy - hned jsem si totiž vzpomněla na Smrt je mým řemeslem od Roberta Merleho.
Po druhém týdnu - přečteny téměř dvě třetiny.
Tahle šílenost je prostě pro silný lidi rukama (900 stran) i náturou.
Ze Stalingradu se Maxmilien vrací do Berlína, kde se během rekonvalescence postupně připravuje na návrat do pracovního procesu. Stihne navštívit Francii i Itálii, setká se také se svou sestrou a jejím manželem. Druhou část píšu ve chvíli, kdy se dostává do centra konečného řešení židovské otázky - do koncentráku v Osvětimi. Dosavadní část, a asi je to vážně tím, jak rozkouskovaně čtu, mě místy trošku nudila. Jeho cesty, výčty návštěv, které absolvuje, aby se dozvěděl co nejvíce ke svému úkolu, popis ubytování, okolí, kdy se převlékl a co si vzal na sebe. Více a více mám pocit, že nejlepší by bylo vzít si dva dny dovolenou a přečíst knihu na jeden zátah! Musíte se do toho totiž pořádně ponořit, abyste mezi nevinným a někdy suše-informačním nezaujatým vyprávěním zachytili ty nejvíce znepokojující okamžiky. Protože ty se vynoří nečekaně, až vás to srazí na kolena. Další poznámka na okraj: neumím německy, takže se občas ztrácím v hodnostech, zkratkách a teď čerstvě v nějakém úryvku německé písně...
Po dalších 12 dnech. Konec. Chtěla bych toho napsat strašně moc, ale je to tak čerstvý zážitek. Možná se to ani slovy vyjádřit nedá, nějak shrnout tu poslední, dost šílenou část neuvěřitelně rozsáhlého, ne příběhu, ne románu, ale eposu, opusu! Čtu doslov a je to třeba, čtu poznámku překladatelky, mimochodem, myslím si, že Michala Marková odvedla neskutečnou práci. Ano, odbíhám, ale s Laskavými bohyněmi jsem usínala a vstávala skoro měsíc, co teď? A vy to zkuste. Je to neskutečný. Opět varuju slabé nátury, ale když to dáte, slibuju že nebudete litovat. Není to jen tak něco o holocaustu. A válce. A vyšinutém magorovi. Dobře, o něm je to hodně. K tomu připočtěte roky cest a studií dokumentů, faktů, které musel autor absolvovat, znalost hudby, litertury. Neskutečné!!!! P.S. Pokračovat budu nejspíš hodně rudými reportážními Norimberskými procesy od ruského autora A. L. Poltoraka. (Nedám si pokoj co? Ale prokládám to paperbackovou detektivkou, abych se úplně nezbláznila.)
Pornografie,detektivka, horor, román, turistický průvodce, monografie o holocaustu to vše a možná ještě víc jsou Laskavé bohyně. Hlavní hrdina je pachatel nacistických hrůz. Cynik, homosexuál, incestní matkovrah. Přes osmset stran čtení s nejzápornějším hrdinou se kterým jsem se v knihách potkal. Je to docela sebemrskačské to číst, ale stojí to za to. Doporučuji všem kteří chtějí strávit necelé dva měsíce čtením tohoto masakru jako já.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus války holokaust, holocaust
Laskavé bohyněKniha Laskavé bohyně je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 611x |
| Čtenářské výzvě | 52x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 365x |
| Chystám se číst | 696x |
| Chci si koupit | 120x |
| dalších seznamech | 14x |
skvěla kniha, jedna z nejlepších, které jsem četla. je ovšem náročná na čtení. doporučuji si jí po nějakém čase přečíst znovu. Kritiku bych vznesla k vydavateli, který mohl text víc členit a odsazovat. Chápu ale, že pak by kniha byla ještě tlustší.