Kvantová sémiotika: Sociativní instinkt a kultura komunikace

Význam – na jehož jednoznačnosti tak často bazírujeme – se netvoří ve vazbě na označovaný předmět (pak bychom jen těžko mohli promluvit třeba o lásce či politickém přesvědčení, na něž není možno ukázat nebo je fotografovat či měřit). Saussureovo Označované není objekt, o kterém mluvíme, ale naše představa o něm: Idea u Saussura, smyslový obraz slova u Vygotského, což je totéž. Musíme tedy vnímat jazyk podvojně, jako svět před polopropustným zrcadlem (svět konkrétních miliard realizací jazykové kompetence v komunikaci, jak jej vnímáme) a svět za zrcadlem, který tam dokazatelně je, i když ho nevidíme, protože jazyková kompetence je neuro-biologickou schopností lidského mozku. On nás ovšem vidí z opačné strany pomyslného zrcadla v celé naší komplexnosti, je nositelem intelektu, demence, uměleckého nadáni, alkoholismu, sociopatických sklonů i sebevraždy. Mozek funguje na základě dynamického propojování různých oblastí mozkové kůry, čímž kóduje a dekóduje naše aktivity. Podle ruského lingvisty Jurije Lotmana je jazyková interakce humánní vztah „s přenosem a přestávkou“ – klíčová jsou kvanta lineárního času vyplněna mluvou na jedné straně a příjmem (časem kairós, časem psychologickým) na straně druhé. V přítomné monografii jsme se pokusili o vytvoření rámce/rámců pro eventuální statistický výzkum jazykových jevů v celém jejich spektru: od etymologie a algoritmů tvorby výrazů v jednotlivých indoevropských jazycích po politické diskursy, aktuální i minulé.... celý text