Když slunce pročesává vlasy

Tato kniha je jedním velkým poděkováním za krásné životní setkání s hodným a laskavým člověkem, plným pozorumění a trpělivosti, výtvarníkem, malířem, grafikem, architektem Štefanem Škapíkem, význačným členem SOKOLA, a jiných společností, čestným předsedou a členem Sdružení výtvarníků ČR, z.s., kde byl předsedou 25 let. Znali jsme se neskutečných 50 let, společně se účastnili všech výstav, SALONŮ, setkání, plenérových malování. I v jeho životě nastoupil podzim, plný mlh, deště, spadaného listí, zataženého nebe, a nenávratně se blížil ke kruté zimě, přes lékařskou pomoc a naši blízkost do poslední chvíle. Patronátní nemocnice Českého převorství Vojenského a špitálského řádu svatého Lazara Jeruzalémského. V tomto prostředí strávil na doléčení můj přítel více než tři měsíce. Měl se zde stát zázrak, a on měl zase začít chodit, bohužel se tak nestalo, těch pár krůčků, které jsme oslavovali, se ani v následujících měsících nijak výrazně nezlepšily, právě naopak. Cesty každý den autobusem č. 351 od stanice Metro Letňany do Měšic se tak staly na tu dobu naprostým pravidlem, do doby zákazu návštěv. Tu dobu bez návštěv těžce nesl a raději požádal, aby směl jít už domů. Doma hned zjistil, že to bude pro něj těžká doba, že tam měl raději ještě zůstat. Další následující tři měsíce byly pro něj velmi těžké, problémů bylo mnoho a stále přibývaly. Po týdnu v nemocnici, kde se léčil na trombózu v noze a plicní embolii, ještě na týden přišel domů, na týden poslední. Odešel zcela v tichosti, zbyly jenom vzpomínky a jeho rozsáhlé architektonické a výtvarné dílo. Děkuji za tu krásnou příležitost ho poznat, za jeho každodenní úsměv a možnost s ním být do poslední chvíle. Po dobu jeho návštěv vznikaly zde autorčiny četné kresby, verše, texty, řada fotografií, které nám dnes připomínají jedno léto plné hřejícího slunce a láskyplných setkání.... celý text